Městská

Zjistila jsem, že už jsem na samotě u řeky asi hodně dlouho a v mým mikrosvětě ztrácím kontakt s běžnou realitou. Nebo naopak, realita, která se mi ještě relativně nedávno zdála běžná, je pro mě najednou nepochopitelná, neuchopitelná, abstraktní a dost často dramaticky absurdní.

Jako třeba když…

·         Při odjezdu kamkoli panikařím. Mám všechno? Peníze, klíče, telefon… Něco jsem zapomněla. Psa!

·         Vystoupím z vlaku a neumím chodit, protože boty jsou tak nějak navíc. A spodní prádlo taky.

·         Nestíhám zdravit všechny lidi na ulici. Neznám všechny lidi na ulici. Týjo, na ulici jsou lidi!

·         U kamarádky v bytě si matně vzpomínám, proč by holka měla mít deset kabelek, třicet šátků, patnáctery boty a dvacet kilo šperků. Že francouzský parfémy jsou vlastně fajn. A že v koupelně toho může být mnohem (MNOHEM!!!) víc než jíl na vlasy, řasenka a mýdlo s jelenem.

·         Nechápu, proč bych měla v pátek večer nutně sedět v hospodě, jen proto, že to tak dělají všichni ostatní. A proč bych vlastně měla sedět v hospodě, kde je najednou víc lidí, než kolik jsem viděla za poslední měsíc.

·         Proč potřebuju mít na výběr IPA, APA, ALE a sedm druhů hipsta limonád, když Pánbůh vymyslel desítku, dvanáctku a žlutou točenou?

·         Kávovej fašista ve mně definitivně zemřel. Najednou nerozumím, k čemu řešit desetinu stupně teploty vody v kávovaru, když je to pořád nejlepší espresso, jaký jsem za X měsíců vypila.

·         Přiznám nahlas, že si občas (ale fakt jen občas, přísahám) dám turka ze skleněnýho hrnku s ouškem. A ani se u toho nezačervenám.

·         Jediný, s kým jsem schopná vést konverzaci na podobný úrovni, je bezdomovec u svatováclavský katedrály a borovice v parku…

… Tak díky moc, příště zas… J