Gypsy love II/3

DANIEL

Cayo Velazquez, andaluský malíř. Začínal klasickou krajinomalbou, která slibovala zajímavý začátek kariéry, obrazy kupovali hlavně Španělé z vyšších středních vrstev. Kritiky vcelku dobře hodnocený začínající umělec pak zbořil konvence odvážnou výstavou realistických aktů, která upjatou veřejnost pobouřila a rozdělila na dva tábory – ty, kteří jeho dílo otevřeně kritizovali, a ty, kteří jej naopak tajně adorovali. Zlom v Cayově kariéře přinesly až obrazy ze života kočovných Cikánů, se kterými malíř několik měsíců žil. Jeho nejznámějším obrazem je Tanečnice. Ten, před kterým teď v galerii stojím už dvě hodiny. Mám pocit, jako by mi Velazquez stál za zády a byl zvědavý, co na ni řeknu. „Je nádherná,“ šeptám.

Tanečnice je jiná než všechny ostatní Cayovy obrazy. Chybí jí podbízivá líbivost a až kýčovitě sladěná paleta barevných krajinek. Postrádá lascivní gesta pouličních krásek, které obnažovaly své vnady v pozdějším uměleckém období. Má v sobě tajemství a divokost, kterou nenalézám na jediném dalším Velazquezově  plátně, a přitom je smyslná a něžná. Dlouhá sukně vlaje kolem jejích kotníků jako motýlí křídla. Gesta rukou připomínají čarodějný obřad. 

Nejpozoruhodnější jsou ale oči tanečnice. Je v nich síla, která pozorovatele zasahuje přímo doprostřed hrudi. Až se mi z nich trochu zatočila hlava. Mám pocit, že dívka na obraze vidí všechno to, co si sám nejsem ochotný přiznat. Odkrývá každý můj strach. Nemůžu se od ní odtrhnout a připadá mi, že ji dávno znám. Probouzí ve mně něco, co už jsem necítil roky. Možná na začátku vztahu s Terezou, než se každý z nás chytil do své vlastní pasti.

Poté, co Velazquez opustil cikánskou rodinu, šlo to z kopce nejen s jeho kariérou, ale i s ním samotným. Dějiny výtvarného umění toto jeho několikaleté období popisují jako úpadek, kdy se malíř namísto tvorby hledal spíše v alkoholu a pouličních láskách. Později se oženil se svou mecenáškou, Patricií Fernandez, vdovou po řediteli Andaluské strojní společnosti, která jej finančně podporovala už více než deset let. Cayo Velazquez zemřel v Seville, příčinou smrti bylo selhání srdce.

Nevím, proč je mi ze všech španělských mistrů blízký právě on. Jako by mě jeho plátna přenášela na místa, která jsou mi důvěrně známá. Jako bych pod vrstvami olejových barev cítil i vůni vyprahlé země, slyšel ržání koní a dotýkal se barevných cikánských maringotek. A je tam ještě něco jiného, něco, co nevidím očima. Za každým jeho obrazem cítím podivný smutek a hlubokou touhu po hledání ztraceného.

„V minulém životě jsem musela být cikánka. Jezdila jsem po světě a tančila u ohňů,“ říká holka, která stojí vedle mě. Vůbec jsem ji neslyšel přicházet, tak moc mě Cayovy obrazy pohltily. Opravdu vypadá jako člověk, který je na cestách doma. Roztrhané džíny, bezprostřednost a korálky ve vlasech. „A já byl slavný malíř, kterého zahubily davy aktuchtivých žen,“ kontruji do svítících očí, které jako bych už někde viděl. Těch očí, jejichž síla mě zasahuje přímo doprostřed hrudi. 

Pokračování zítra... :)