(Anti)depresivní manuál

Sesypala jsem se. Tak dlouho jsem přehlížela varovný signály, že se blíží propad, až jsem byla na dně a pár dní mimo provoz. Tak jen pár postřehů... 

Neptejte se: „A z čeho???“ Deprese není „z čeho“. Deprese je. Tečka.

„Vždyť nemáš důvod!“ Při týhle větě mám chuť vám BEZDŮVODNĚ rozmlátit hlavu vázou plnou růží. Nebo čímkoli jiným.

Člověk, kterej je ve svý soukromý tmě, nestojí o vaše rady. On ví, že „by se měl jít projít, že mu vzduch udělá dobře“. Nebo „že by měl jít mezi lidi“. Jen prostě nikam jít nemůže, protože musí ležet na tom pitomým gauči a zírat do zdi.

Fráze typu: „To zvládneš, jsi silná“, případně „Bude líp“ si strčte, kam chcete, ale neříkejte nám je. Vy nevíte, jak se cítíme. A my víme, že to nevíte.

Rozhodně svýmu depresákovi neříkejte, „aby se podíval na ostatní, kteří jsou na tom mnohem hůř. Třeba na postižený…“ Nedávno jsem viděla úžasnej film Zlom vaz. Mrkněte na toho „chudáka postiženýho“. Závidím mu, jak umí žít. Hlava mu funguje líp než většině z nás. A navíc je to nádhernej chlap, to jen tak na okraj.

Člověk ve tmě chce jen vědět, že tady jste. I kdyby jen na telefonu X kiláků daleko. Nedonutíte ho k tomu, aby vám řekl, co se děje. Ale když už říká, stačí ho poslouchat. Víc není potřeba.

Chce vědět, že na to není sám. Není zvědavej na superoptimisty a sám ví, „co má dělat“. Jen to prostě nejde. Taky je ztracenej, možná se trochu stydí za to, že není „normální“. Ví, že se kvůli tomu taky trápíte. A strašně ho to bolí.

„Jak ti je? Potřebuješ něco? Můžu pro tebe něco udělat? Vím, že teď to nejde, ale kdyby třeba jo, jsem tady. Volej ve dne v noci, vezmu to. Chceš být sama?“ To jsou přesně ty věty, který pomáhají, i když objektivně nic neřeší.

Howgh... A příště o hadrech, nehtech nebo tak něco

(2017)