Gypsy love 1

TSURA

Kola vozů se skřípěním zastavila a vyprahlou krajinu zahalila mračna prachu. Jako dobře oraganizované vojsko jsme se dali do práce. Jako už tolikrát předtím. Mění se místa, krajina se nám míhá před očima, mění se tváře obyvatel i jejich dialekty, mění se nadávky, kterými nás nezřídka častují. Co ale zůstává stejné, je přesnost, s jakou rozkládáme tábor. Všechno do sebe zapadá, jediné ozubené kolečko nesmí chybět, aby se mašinérie rozjela a rodina mohla zůstat právě tady. Na nějakou dobu, než se zase vydáme na cestu.

Nemluvíme. A přece každý přesně ví, kde je právě teď jeho místo. Je to koncert. Napjaté svaly mužů, jejich minimalistické a naprosto účelné pohyby při zajišťování vozů i zvířat. Ženy se zářivými vlasy, ověšené batolaty. Naši nejstarší tu mnohokrát reprízovanou scénu pozorují černýma očima, které už viděly všechno na světě. Jediná Vadoma se představení neúčastní. Očima nevidí a přece dávno dopředu ví o všem, co se stane. Jako mořský orel, který si nese svou kořist, má drápy zaryté do věčnosti a přebývá střídavě ve všech světech. Vadoma je slepá královna téhle rodiny. To ona velí, kam se máme vydat příště. To ona se rozhodla, že mě bude učit všechno, co zná. Já jsem Tsura. Svítání. Jako jediná žena v rodině nemám muže ani děti. Vadoma říká, že to je kvůli tomu Daru, který jsem si nevybrala, ale musím s ním žít.

Za chvíli už hoří ohně venku i v nás. Jakmile tenhle oheň jednou uhasíš, někde hluboko v sobě umřeš. Kus duše ti odletí, pokud se necháš zavřít mezi čtyři stěny, budeš žít podle pravidel a předpisů všech těch pánů nahoře, kteří nikdy neutíkali před vzteklým psem, ani se jim nezatajil dech, když bylo ostří nože tak blízko, blizoučko… Těch pánů, kteří nikdy necítili vítr ve vlasech, když tví koně uháněli rozpálenou zemí, ani neprotančili noc s holkou, která je utopila ve svých zářících očích. Půjdu kamkoli, dokud budu cítit tenhle oheň. My všichni půjdeme.  

Jak ubývá světla, stírají se hranice mezi realitou a snem. Stali jsme se součástí krajiny, ve které jsme pár hodin a zároveň odjakživa. Jako divoká zvířata vyjeme se svojí smečkou, zpíváme a zvuky hudebních nástrojů se nesou daleko do noci. To jsou přesně ty chvíle, kdy vím, že Dar je tady se mnou. A že jen čeká na to, až se bude moci projevit. 

Bosé nohy ochutnávají písek i trávu, tančím, jako by už nemělo být žádné zítra. Ramek odněkud přinesl pár slepic, Drina a Bo pečou na ohni pšeničné placky. Objevují se místní. Opatrně. Jako pokaždé na začátku. Zatím nás vesměs mlčky pozorují. Upjatá žena ve středním věku s manželem téhož vzezření. Dva dělníci, z nedaleké loděnice asi. Hlouček ukřičených malých kluků, kteří už měli být dávno doma, ale které vlastně nikdo nepostrádá. Tančím se zavřenýma očima a v jedné nekonečné vteřině se stávám hudbou. Když pak znovu otevírám oči, setkávám se s nejpronikavějším pohledem na světě. „Tak se ukaž, královno,“ naznačuje výrazem tváře, ale jeho oči se smějí. Srdce vynechává jeden úder. „Teď, je čas,“ ozývá se ve mně s neochvějnou jistotou ten hlas, na který jsem celou tu dobu čekala... 

(pokračování brzo... :) )