Indyjana

Pod nohama mi křupal zmrzlej sníh a vlčice lítala po srázu nahoru a dolů. Přemejšlela jsem, co všechno s sebou vláčím v tom batohu kromě termosky se zázvorovým čajem. Proč se mi ráno zdálo o chlapovi, kterej už s dávno žije jinej příběh. Koho ještě si s sebou celý ty roky tahám. Proč mám plnou bagáž věcí, který jsem sama sobě neodpustila. Proč s sebou vláčím všechny křivdy, bolavý slůvka, ostny v srdci a zbytečný pocity škodolibýho zadostiučinění, když někdy mluvím o těch, kteří už nejsou. Proč mám na zádech ještě pořád všechnu sebelítost světa, proč tahám tuny výmluv, závisti a ubulenýho ega. Přemejšlela jsem o tom, že by bylo nejlepší vykašlat se na to.

A tak jsem začala ten batoh čistit, vyhazovat zbytečnej bordel, o kterým jsem už roky neměla ani páru. Ten, kterej jsem už měla přece „dávno vyřešenej“. Při tom čištění mi taky došlo, že už nechci být Stará slečna. Že tý sebeironie a psychickýho striptýzu už bylo dost. Že tahle terapie skončila a má se otevřít něco jinýho. Že jediný online spojení, který si zaslouží like, je spojení s vlastním tělem, duší a srdcem. Spojení bosýma nohama se zemí. Mrazivýma jehličkama řeky, co tě bodají do kůže. A plícema, který se rozpínají s dechem.

Zítra je mi třicet čtyři. Od chvíle, kdy jsem poprvý odemkla dveře Kouzelnýho domu, jsem šla po cestě, která mě zavedla právě sem. K indiánce od Dyje. Howgh.