Gypsy love II/4

ZAIRA

Stojím před Velazquezovým obrazem a s absolutní jistotou vím, že jsem tam byla. A nejen, že jsem kdysi byla na rozpálených cestách Andalusie v barevné maringotce jako jedna z mnoha, jako barevná upomínka čehosi nezachytitelného. Vím, kdo je dívka na obraze. Dívám se na svět jejíma očima. Miluju jejím srdcem.  Cítím její bolest, zoufalství a ztráty. Jsou to věci, o kterých skripta na výtvarných školách mlčí. O krásné cikánce z obrazu není v dějinách umění jediná zmínka. Přesto znám její jméno. A když se někdy dívám na své ruce, vidím ruce moudré stařeny, která dokázala přivést na svět dítě se stejnou lehkostí, jako doprovázela umírající na jejich posledních cestách.

Věděla jsem, že mám stejný Dar jako ona, aniž bych o něm kdy přečetla zmínku v kulturním magazínu, který odhaluje perličky ze životů slavných osobností. A stejně jako kdysi Tsura, i já vím, kdy jej použít. Vím, že to někdy bude bolet. Že někdy sama ztratím, jen aby ten druhý mohl nalézt. Že si někdy neuhlídám hranice a rovnováhu. Že se někdy bude moje ego bolestivě bránit, když přijde o své předpřipravené scénáře.

„… A já byl slavný malíř, kterého zahubily davy aktuchtivých žen,“ odpovídá mi kluk s východoevropským přízvukem. Dvě vteřiny ticha. Přesně ty dvě vteřiny, ve kterých duše naprosto přesně ví, kdo jsme a co tady děláme. Poznali jsme se.

A přesně tady ten příběh zastavím. Na tom, jak dopadl, už vlastně nezáleží. Třeba jsme spolu strávili zbytek léta na španělských plážích a pak se oba vrátili do svých životů. Možná jsem se za ním přestěhovala do studené Prahy, dostudovala dějiny umění a ve volném čase učila španělštinu. Možná zůstal on. Chtěl vystoupit ze svých zajetých kolejí a začít nový život. Přestat se hádat a přestat si lhát. Neztrácet se ve slovech a žít srdcem. 

A třeba to dopadlo úplně jinak, možná jsme oba dostali strach ze síly, která by nám mohla už podruhé podrazit nohy. Možná jsme se báli, že je to všechno pravda. Báli jsme se věcí, které přesahují naše těla daleko za prastarou moudrost našich duší. Možná jsme oba zůstali ve španělském klášteře na konci světa, protože jsme už nechtěli věřit v lásku. Možná jsme si dali espresso v muzejní kavárně a smáli se tomu, jaká to dnes byla „náhoda“.

Mám batoh na zádech, rozpuštěné vlasy a cikánskou duši. Mám dar otevírat lidem srdce. A mám Lásku. A to je všechno na světě.