Láska

Poslední týdny jsou jen o lásce. Cítím se jako Alenka, která rozkopala zrcadlo. To, co tam uviděla, jí vyrazilo dech. I když celej život četla romantický pohádky se šťastným koncem, ve kterých dobro vítězí nad zlem, i když se cítila jako havlovskej pravdoláskař, i když znala všechny ty moudra z knížek … a tisíce dalších I KDYŽ… Nevěděla nic.

Poslední týdny jsou jen o lásce ve všech jejích podobách. V podobách, které vlastně podobami nejsou, protože láska je jen jedna. Nevím, jak dlouho seděl Buddha pod stromem, než mu to všechno došlo. Já seděla na oranžovým gauči Kouzelnýho domu bezmála rok a půl, než jsem se podívala do očí všem svým démonům, všem temnotám a každýmu zlu, který se mihlo kolem. Podívala jsem se jim do očí a pak je poslala do hajzlu. A najednou zůstala jen ona. Láska.

Ta, kterou už nehledám. Ta, která mě naplňuje, kterou vnímám v každý kapce vody, pohledu do očí vlčice, kytkách na zahradě, v zapadajícím slunci. Sama v sobě. Je to jako jedno klišé za druhým. Dochází mi, jak vzácní muži mi proplouvali životem. Byli to učitelé, na které jsem ve své sebestřednosti absolutně nebyla připravená. Myslela jsem si, že jsem to já, která má „navrch“. Jen proto, že jsem starší, že jsou moje zkušenosti naoko bolestivější, že mám rádoby zajímavější životopis a prošla jsem bezpočtem seberozvojových seminářů.

Když jsem se propadla až na dno, byli se mnou a ukazovali mi to nejčistší. Lásku. A já to neviděla, nechtěla vidět, nemohla vidět, protože na týhle cestě jsem byla mnohem víc vzadu, než jsem si byla schopná připustit. Ani zdaleka jsem nedosahovala jejich zkušenosti. Protože oni vnímali srdcem, já pomocí načtených šablonek. A proto odešli a já je se sklopenou hlavou možná po mnoha letech prosím o odpuštění. Toho, že jsem tehdy o Lásce nepochopila vůbec nic. Zároveň vím, že není třeba prosit. Protože Láska odpouští. A posílá nás na cestu. Já jsem tu svou musela najít sama.

Nevím, kdy praskla ta poslední obruč kolem srdce. Možná někdy v čase mezi zaplétáním peříček do indiánských copánků, trháním svatojánskýho kvítí a přesazováním chilli papriček. Najednou sedím a po tvářích mi tečou slzy. V srdci je světlo, teplo a klid. Vím, že všechno na světě má svůj čas. Čas, kdy je člověk sám, aby znovu potkal sám sebe. I čas, kdy je jeho srdce natolik otevřený, že do něj může pozvat třeba celej svět.

Seděli jsme hodiny vedle sebe. Povídali si o Bohu, našich vztazích, domácím vínu, obrazech starých mistrů i kváskovým chlebu. A najednou tam byla s náma. Láska. Ta, díky který už pro mě nebude jeden z mnoha. Se kterou si vzpomenu, že někde o dvě stě kiláků dál je kluk, kterej se na ten svět dívá dost podobně. A je mi tak nějak jedno, jak tenhle příběh bude pokračovat a jestli vůbec bude. „Chci, abys byla šťastná, i kdyby to nebylo se mnou,“ řekl mi kdysi v minulým životě Dredař. Tehdy jsem to neměla pochopit. Teď sedím u rozbitýho zrcadla a děkuju… „A tak zůstává víra, naděje a láska. Ale největší z té trojice je láska“ (1. Korintským 13, 1-13)