Gypsy love 5

TSURA

A přece jsem to byla já, kdo jej obejmul jako první. Navzdory varování, nechala jsem vyšlehnout plamen, který nás později měl spálit na uhel. Dny měly barvu Cayových duhových očí a malířské palety. Ten, který dosud nikdy neopustil město, se stal členem rodiny kočovníků, jejichž jedinou jistotou bylo nezůstat na jediném místě. Učil mě malovat, já mu četla z ruky a povídala o rostlinách. Noci jsme trávili pod hvězdami. Poprvé v životě jsem chtěla zůstat. Nepatřit jen cikánskému zákonu a rodině, nepatřit jen sama sobě, ale spojit svůj život s druhým člověkem, který je mou součástí. Když se koncem léta začaly krátit dny, prodlužovaly se zkoumavé pohledy našich mužů. Prodlužovaly se i pomlky v hovorech s Vadomou. „Rodina tě potřebuje. Nikdo jiný neumí to, co umíš ty. Máš povinnost vůči zákonu,“ odpověděla mi na nevyřčenou otázku a slepýma očima mi propalovala díru do srdce.

Věděla jsem to. Dny se zostřovaly a nevraživost místních, pro které jsme už začínali být nepohodlní, visela ve vzduchu čím dál níž. Nejednou se ve tmě blýskla čepel nože. Minulý týden jsme našli Kariho, našeho ovčáckého psa, kterého děti milovaly, s podřezaným krkem v lese. Věděla jsem, že musíme odjet. Když to neuděláme včas, nepůjde o život jen zvířatům. Bála jsem se o Caya, kterému začali muži z města vyhrožovat. Bála jsem se také, že jeho sny o slávě zmizí jediným zlomyslným škrtnutím sirky.

Věděla jsem, že jsem Dar využila. Otevřela jsem Cayovo srdce a zapálila v něm oheň. Poznal Lásku, kterou v sobě může mít až do posledního dne. Ukázala jsem mu, jak ji může znovu najít, až se bude cítit slabý a sám.

A pak jsme odjeli. Naše místo u řeky jsme opustili nad ránem. Za pár dní už ani nepůjde poznat, že jsme tady někdy byli. Nasedla jsem do vozu a z očí mi tekly proudy horkých slz. Netušila jsem, kam jedeme. Cesta byla tentokrát nezvykle dlouhá, namísto toho, abychom večer jako obvykle postavili tábor, přespali jsme ve vozech a pokračovali dál ještě dalších několik dní. Věděla jsem, že se mě rodina snaží odvézt co nejdál. Jakkoli dlouhá vzdálenost ale nedokázala přetrhat pouto, kterým jsem byla spojena s druhým srdcem.

Když o tom teď, o mnoho let později, přemýšlím, vím, že jsem tehdy udělala to nejlepší. Nevzala bych zpátky ani jedinou minutu, ani jediné rozhodnutí. Od začátku jsem věděla, jak velká bude bolest, až náš příběh skončí. Znala jsem svou úlohu v Cayově životě, i za cenu neuhlídání vlastních hranic a ztráty rovnováhy. Dřív než Vadoma navždycky zavřela slepé oči, vzala mou ruku do dlaní: „Milovat a ztratit je lepší než nikdy nemilovat, Tsuro.“

Nikdy jsem už pak neměla muže ani děti. A také jsem nikdy neztratila Dar. Ten samý, jako má Lyuba. To jméno znamená láska a já o jejím Daru věděla ještě mnohem dřív, než přišla na svět. Oči už mi neslouží tak jako kdysi a dlouhé vlasy mají barvu stříbra. Sedím na zemi před maringotkou a učím Lyubu, jak z rostlin vyrábět tinktury a masti. Mluvíme starým zapomenutým jazykem, kterému místní nerozumí. Opodál sedí Fabio. Hraje na kytaru a může na Lyubě oči nechat. „Rodina tě potřebuje. Nikdo jiný neumí to, co umíš ty. Máš povinnost vůči zákonu, ale i vůči sobě. Protože milovat a ztratit je lepší než nikdy nemilovat,“ říká hlasem stařeny ta dívka z Cayova obrazu, kterým se proslavil na celém světě. 

PS: Vypadá to jako konec příběhu, ale možná není... :)