Blízká setkání. A přece ne tak moc.

Příběh první: Petr

„Teď mi ale vyprávíš svůj příběh,“ řekl mi před časem Jirka. Seděli jsme nad nebeským a zároveň pekelným Pad Thai. Poslouchala jsem toho nádhernýho chlapa s očima hlubokýma jako oceán, o kterým tak často mluvil. Poslouchala jsem, jak se mu po pěti letech rozpadl vztah. O tom, jaký to je, být single. A filtrovala každý jeho slovo.

Tenhle filtr má v sobě asi každej z nás. Když říkáš oceán Ty, myslíš surfování. Já Atlantik na konci poutní cesty. Když mluvíš o bolesti, oplakáváš Slovenku s rezavýma vlasama. Já chlapa, co vypadal jak Kristus. Slyšíme se a neposloucháme se. Posloucháme se a nerozumíme si. Slova jsou někdy navíc. V jejich množství se ztrácí smysl. Otevíráme svý srdce jen natolik, kolik nám dovolí jizvy a kardiostimulátor. Příběhy ostatních vnímáme přes filtry svých vlastních zkušeností, díváme se na ně vlastní optikou s potřebným počtem dioptrií.

Jeden takovej dioptrista mi nedávno přeběhl přes cestu jak černá kočka. Podlomily se mi kolena, zatočila se hlava. Pro princeznu přijeli koně pod kapotou bílý fabie a honem se ujišťovala, že ty mamčiny svatební šaty, ve kterých se jako malá chtěla vdávat, ještě obleče. A že v nich vypadá sakra dobře.

A pak se ty příběhy protnuly. A my se utopili ve slovech, ve vzpomínkách a v ranách, který nám zasadili jiní. Někdy soudíme ostatní a přitom vyprávíme svůj příběh. Někdy tím posuzováním ukazujeme na svý bolesti. Někdy moc mluvíme, protože se za ty slova chceme schovat. A někdy se prostě lekneme, když do našeho příběhu vstoupí někdo, koho jsme tam nečekali. A kdo do nás vidí i beze slov.

(únor 2017)

Příběh druhý: Na mostě

Podívala se na sebe do zrcadla. Sluší. Přetáhla pusu rtěnkou, aby ji za chvíli otiskla vlčici na čumák a zavřela bránu. Ve vzduchu bylo letos poprvý cítit jaro, ona se cítila živá a krásná.

On stál na mostě. Na tom samým mostě, na kterej se ona dívala zespoda už tolikrát. Stál padesát metrů nad ní a asi se necítil moc krásně. Už tam nebyl sám. A přece byla jeho samota a zoufalství beze slov tím jediným, co tohle ráno mlčky křičelo do údolí.

Dívala se nahoru a bezmoc jí sevřela srdce. Připojit se k davu a čekat, jak to dopadne? Když odcházela, draly se jí do očí slzy a na rty modlitba. Za to, aby tenhle příběh dnes ráno neskončil. Aby našel sílu jít dál. Aby to nevzdával. Aby poznal, že v tom není sám. Tak, jako před časem ona…

(únor 2017)

Příběh třetí: Poutník

Někdy je to prostě jen o kráse...

Ten večer se jí chtělo tančit. Taky trochu proto, aby umlčela tu bezmoc, která jí posledních pár dnů rozleptávala duši. Aby přehlušila vnitřní řev i stejný vnitřní ticho. Sedla si za kostel a ze starýho zapalovače se snažila vykřesat poslední jiskřičku.

A přesně v týhle chvíli do příběhu vstupuje on. Bez zapalovače, zato s kytarou přes rameno a úsměvem od ucha k uchu. Trochu mluví. O Cestě. Hodně zpívá. Pro ni. A ona ví, že se ho zeptá, jestli s ní půjde na víno. A taky ví, že on půjde. Že možná promilují celou noc. A možná vůbec ne. Že ani jeden z nich nepotřebuje pouta. A že i bez nich zůstanou tak nějak pořád spolu, i kdyby se už nikdy nepotkali.

Ráno údolí ozvěnou vracelo zvuk vzdalující se kytary. Ji ta noc vrátila na Cestu. Vzpomněla si na Luize, kterýmu na konci světa řekla Miluji Tě. Předtím, než odešla. Vzpomněla si na svobodu dálnic, nespoutanost kopců, rozevlátý vlasy, ohně a svou tuláckou duši. A věděla, že už je zase čas…

(březen 2017)

Příběh čtvrtý: Princezna

V těch gumákách naposledy honila vodu v Praze, vystajlovaná od hlavy k patě, s cigárkem a kafíčkem tu gou. Teď vypadá, jako by utekla ze záchranný mise OSN. Ty frajerský botičky po kotníky ve slizu různých stupňů rozkladu. Před rokem se v tom bazénu utopili dva ptáci. Teď už z nich nezůstal ani zobák a bazén je taky fuč.

Kdysi říkala, že nikdy nebude pracovat rukama. Teď je vděčná za každej den, kterej tráví v tomhle soukromým ráji. S motykou. Hráběma. Koštětem. Lopatou. Tou odházela hromadu mokrýho písku a zavřela bránu za chlapem s červeným džípem. "Opovaž se někomu ceknout, cos tady dneska viděl. Jsem princezna! ..." A smála se, až jí spadla korunka s diamanty. Do kaluže, mezi sliz a zbytky utopenýho ptáka.

(duben 2017)

Příběh pátý: Josef

Měl cestu kolem. Obchodní. Vystoupil z auta v obleku a nablýskaných botách. Výraznej přízvuk z metropole. Jedním pohledem sjel její džíny a šátek ve vlasech, stejně jako Kouzelnej dům. „Moc práce, moc času, moc peněz. To tě přejde,“ zhodnotil mávnutím ruky.

„Ty máš cestovat. Jezdíš někam?“ „Ne, já mám být tady. Nic jinýho teď nepotřebuju,“ řekla. „A co ty Tvoje poutní cesty? Proč se někam nevydáš?“ „Protože mám všechno. Tohle je moje Cesta.“ Pak jí nabídl práci. V megalomanským projektu. Za dvojnásobek toho, co lidi v jejím příhraničním maloměstě vydělávají. „Nevěřím tomu. Věřím v kafe a dobrý jídlo, spokojenýho psa a tenhle dům.“

On nevěřil čistý studánce, ze který můžeš pít. Koupil si balenou vodu, zaplatil velkej nákup a čekal, že ji ohromí. Nečekal, že ona se mu bude smát. Nečekal, že existují místa, který ohromí jeho. Kde se potkávají lidi napříč spektrem, kde padají masky. Než ráno odjel na Prahu, řekl: „Tohle se nedá pochopit. Tohle se dá jenom zažít.“ A ona jako už po tisící předtím věděla, že je všechno v pořádku...

(květen 2017)