Gypsy love II/2

ZAIRA

Tři dny v kuse jsem se dívala na plakát s Alanem. S tím, který si mě chtěl vzít. Aspoň ze začátku. S tím, který by chtěl mít děti, ale ne se mnou. Dívala jsem se na něj pokaždé, když jsem vyšla z kavárny na chodník, ubalila si cigárko a sedla si na parapet. Tři dny jsem se dívala do očí jeho papírovému egu v životní velikosti… A nic. Odešlo to. Vlastně jsem nečekala, že to bude takhle bezbolestné. Když jsem se sem po roce a půl vracela, abych Tenzimu pomohla v jeho stylovém espresso baru, třásly se mi ruce a měla jsem pocit, že se každou chvíli pozvracím. A pak jsem šla tím městem, kde jsem kdysi nechala kus srdce a cítila jsem jen Lásku.

V dlouhých šatech jsem přišla ke katedrále. Stmívalo se a na lavičce seděl jen jediný chlapík, který už měl v tu dobu slušně nakoupeno. Recitoval Prokleté básníky a křičel: „Kde mám brát tu sílu? Kde ji mám brát, když už jsem všechno rozdal?“ Křičel bolestí a asi nečekal odpověď. Podívala jsem se mu hluboko do překvapivě jasných očí. „Vy jste věřící, že?“ zeptala jsem se. „Jinak bych tady už nebyl.“ „Tak přece víte, kde tu sílu máte brát,“ říkám. Netuším, odkud se ta slova berou. Nevím, proč je říkám, jen cítím, jak se trefují rovnou do srdce, jako už tolikrát předtím. Cítím, že v muži zase začíná hořet oheň.

Dlouho si povídáme. O tom, jak kdysi patřil k našim cyklistickým reprezentantům. Jak skončil na drogách. Jak se jeho bývalá přítelkyně dala dohromady se ženou, se kterou on chodil ještě před ní. Každý z nás žijeme jedinečný a neuvěřitelný příběh. „Je jedno, kde bydlíš ty a kde bydlím já. Nezáleží na tom, jaký hadry máme na sobě, vždyť jsme úplně stejní,“ říkám mu a cítím na sobě nevěřícný pohled upjaté dvojice, která právě prochází kolem. Asi přemýšlejí, kdo z nás je bezdomovec, jestli ten vousatý chlapík, ze kterého táhne víno, nebo ta holka s hlavou plnou copánků a peříček.

Ten večer už nejdu do žádného z barů ve městě. Omlouvám se přátelům, potřebuju být chvíli sama. Tenhle večer jsem tady měla být pro tohohle Mauglího, který mi na rozloučenou řekl: „Jsme jedné krve, ty a já.“ Děkuju Daru, který se ozývá v těch nejvíc nečekaných situacích. Je to hlas, který se dotýká srdcí lidí a obrací je blíž k lásce i k sobě samým. Ráno sbalím batoh a vydám se na cestu. Zase ucítím ten vítr ve vlasech a zem pod bosýma nohama v ulicích některého dalšího města. Třeba se vydám ke klášteru na severu. Možná tam pár dní zůstanu, budu si číst a potkávat lidi. Nebudu nikým míň než sama sebou. A nebudu dělat nic míň než to, že prostě jenom budu. Cesta je cíl.