Gypsy love 4

CAYO

Vzbudil jsem se, když už bylo slunce hodně vysoko. Hlava mě bolela, jako bych nevypil jednu lahev, ale minimálně polovinu vinného sklepa. Ze začátku jsem nedokázal rozlišit, kde končí sen a kde začíná realita. V uších mi dozníval cikánský čardáš. Zoufale jsem si přál podívat se znovu do těch očí, které mě propalovaly naskrz. „Uklidni se, Cayo, tohle přece nejsi ty,“ říkal jsem sám sobě, zatímco jsem se v provizorní koupelně svého uměleckého bytu pokoušel před zrcadlem znovu vytvořit obraz mladého a nadějného malíře, kterému brzy bude u nohou ležet celé Španělsko, včetně jeho krásných žen.

Catalina mi ke kávě servíruje i němou výčitku. Její tělo připomíná krajinu před bouřkou, je napjaté a těžké. Většina pouličních múz po čase ztrácí lehkost a křídla inspirace se mění ve vězeňské okovy a podmínky. Můžeš mě malovat, když zůstaneš jen se mnou… Tak to ne, drahá dámo. Rychle změním podnik, než se mi tyhle návštěvy příliš prodraží. Ostatně, kaváren je v okolí víc než dost.

Ještě předtím, než stihnu vyklidit pole, vchází dovnitř elegantní dáma. Usazuje se ke stolku u okna a vytahuje špičku s cigaretou. Je mi povědomá. Podívá se mým směrem a kývne na pozdrav. „Doufala jsem, že Vás tady potkám,“ usměje se. „Viděla jsem výstavu a velmi ráda bych se od Vás nechala portrétovat, Cayo,“ říká a výraz jejího těla je jako předzvěst zemětřesení. To, které mě svou intenzitou zasype, pokud si nedám pozor. Za jeden obraz mi madam Fernandez nabízí desetinásobek obvyklé částky. „Zaplatí to samozřejmě manžel. Je celé dny v práci, aby vydělal peníze,“ dodává s mnohoznačným úsměvem. Připadá mi, že jsem se právě stal hrdinou románu s nejkýčovitější zápletkou na světě.

O hodinu později už scházím k řece, tentokrát se stojanem, plátnem a barvami namísto obyčejné tužky. Chci ji malovat. Jak tančí, jak se směje, jak pláče. Chci malovat Tsuru, která se vedle mě snad brzy probudí po noci plné vína a lásky. Zachytit to kouzlo, které mě včera v noci málem porazilo na zem. Sedí před maringotkou ve společnosti stařeny s dlouhými bílými vlasy. Probírají se hromadami rostlin, z některých vytvářejí jakousi pastu, další nakládají do lahviček s alkoholem, jiné jsou přichystané na sušení. Mluví spolu prastarým jazykem, kterému nerozumím, snad aby ani slůvko z jejich podivně čarodějných tajemství nezasáhlo uši návštěvníka.

Nevím, zda je čarodějka. Když mi ale vypráví jeden z mnoha příběhů a naše pohledy se střetnou, ucuknu očima jako malý kluk, který sáhne na rozpálenou plotnu. Mluví o lásce. Ne o té, jakou znám já ze svých kratinkých epizod. Podle Tsury je Láska všechno na světě. Už nepřemýšlím. Chci ji obejmout a políbit. „Prosím tě, nedělej to.“ Její oči jsou najednou jako pod mrakem. „Teď máme oba hodně otevřené srdce. Jakýkoli dotek nám může hodně ublížit.“ Z intenzity vyřčených slov mi přeběhne mráz po zádech. Tsura vypadá jako ztělesnění smutku a lásky zároveň a já jsem se v ní definitivně ztratil.