Děkuju...

Honzu jsem potkala, když mi bylo devatenáct. Indiáni říkají, že když se někde sedí v kruhu, máš si pozorně všímat člověka naproti tobě, protože se hodně dozvíš. O sobě samém. My jsme seděli v teepee a já se na těch modrých očích zasekla, i když jsme spolu neprohodili ani slovo.

Vlastně nevím, kdy jsme se začali bavit. Gympl mám v mlze hustý, že by se dala krájet, za bulimickou oponou. Ta se v tý době naštěstí trochu rozhrnula. Pamatuju si dlouhý měsíce, kdy jsme si psali smsky ve verších. Přepisovala jsem si je do sešitu, kterej jsem ztratila při nějakým stěhování. Dodneška mám pocit, že jsem přišla o hodně velkej poklad.

Honza byl jeden z prvních lidí, kteří mě nasměrovali. Na cestu ke světlu, k Bohu a hlavně k sobě samý. V tý době mi bylo na krátkou chvíli dobře v tom, kým jsem a co dělám. Byla jsem čistá. Bez závislostí. Bez všech střepů po roztřískaných vztazích. Bez viditelných jizev po jiných střepech, který přišly mnohem později.

Dal mi klid a hodiny meditací, kdy jsem se poprvé v životě soustředila na svůj dech. Knížky, který už jsou snad v povinný četbě. Celestinské proroctví, Racka, Čtyři dohody a spoustu věcí od Coelha. Bez ohledu na to, jak moc v současný době autor vykrádá sám sebe a vaří z vody, jeho Alchymista ke mně přišel jako blesk z čistýho nebe. A s ním i Poutník. Mystickej příběh o cestě do španělskýho Santiaga de Compostela. 

A pak jsme se ztratili. Já se vrhla do vztahů, který byly míň platonický a mnohem míň čistý. On se oženil a stal se tátou dvou holek. Několikrát jsem se jej pokoušela kontaktovat, ale buď to tak nechtěl Vesmír… nebo někdo jinej.  Potkali jsme se až teď o víkendu. ´Po víc než deseti letech. Nečekaně, na chvíli. A já mu řekla to, co stejně dávno věděl. „Děkuju. Za to, žes mi ukázal cestu.“ Smál se. „Neděkuj. Víš, že to není jednoduchá cesta…“ Vím to. Ale někdy to Děkuju říct prostě musíš. Protože má pro tebe cenu sešitu plnýho smsek ve verších…