Gypsy love2

CAYO

K čertu se všemi pisálky! Jako by si měl ušpinit své drahocenné rukavičky, štítivě sázel písmenka k hodnocení výstavy. Ten, který sám nedržel v ruce štětec, jak je rok dlouhý, ohání se učenými termíny, kritizuje kompozici, obrazně a snad i doslova plive na barevnou paletu. Prý rozpačité, vulgární. Prý by autor udělal mnohem lépe, kdyby se držel krajinomalby a dál sázel jeden líbivý obrázek za druhým. To myslíte vážně, drahý pane? Prý riskuji svoji slibnou kariéru, pakliže se znovu nezkázním a nenechám se zavřít do předem nachystaného šuplíčku mezi zlatavé lány obilí s výhledy na kapličky a lesy. Mezi všechnu tu krásu, která se sice dotýká srdce, ale ne slabin. Můžete se vracet do její proměnlivé nádhery, ale neprobudí se vedle vás rozcuchaná, s odhalenými ňadry a rty, stále ještě trochu vonícími po víně. Tohle jsou krajinky, vážený pane, o kterých Vy nemáte ponětí. A tak se oháníte prázdnými slovy a cílíte na čtenáře stejně prázdné.

Po včerejších novinách zítra stejně neštěkne ani pes. Sám jsem zvědavý, nakolik jsem urazil jemnocit těch, kteří se rádi nechávají vidět. Těch, kteří na vernisážích decentně usrkávají víno v dokonale sladěných oblecích a v jejich tvářích není ani náznak života. Figuríny bez jiskry a bez úsměvu. Ti, kterým chybí oheň, zato načtených pouček o teorii výtvarného umění mají na rozdávání. Rádoby vážených mužů, kteří se naoko znechuceně ošívají u pláten plných realistických ženských krajin. Těch, kteří bývají raději neviděni v tmavých uličkách s dívkami pochybné pověsti a pružných těl.

Pohledem zavadím o dvě skleničky, které zůstaly na stole. Možná počkám, až Mariana zavře restauraci a budeme pokračovat tam, kde jsme včera skončili. Nebo sejdu k nábřeží kolem kavárny, ve které pracuje Catalina. Tuhle krajinku bych Vám přál vidět zblízka, vážený pane pisálku. Vlasy jí vždycky voní kávou ještě ráno, když odchází z mého bytu plného barev, ambicí a vína. Beru si klobouk a jednu nedopitou lahev. Pár tužek a sešit na skicování. Na město začíná padat tma, ale jeden nikdy neví, kam jej nohy zavedou. Ulice jsou v horkém podvečeru plné. Scházím dolů k řece a ještě kousek dál, ještě mnohem dál.

Osm vozů na kolech postavených do půlkruhu. Uprostřed hoří ohně a život. Slyším kytary, housle, smích a hlasitý hovor. V téhle části Andalusie je už dlouho nikdo neviděl. Neputují podle jízdního řádu, dnes jsou tady a zítra tu být nemusí. Jako my všichni. Jejich tábor už přilákal skupinku zvědavců. Malí kluci, dva dělníci ... A tady je ten pisálek! „Dobrý večer, Cayo,“ pokyne mi. Ze zarputilého výrazu ženy, která mě s opovržením přehlíží, snadno vyčtu, kdo z těch dvou ve skutečnosti stojí za hanlivou recenzí. Tahle upjatá dáma rozhodně neukazuje líbivé krajinky svých křivek. A jestli, pak určitě ne svému manželovi, to je očividné na první pohled. Stejně jako to, že vážený pak redaktor by dal možná celou kariéru za to, aby si se mnou, začínajícím a vcelku úspěšným malířem, mohl vyměnit místo. Alespoň na jeden den. Nebo na jedinou noc.

A pak ji uvidím. Cikánskou princeznu. Tančí v záři ohně se zavřenýma očima, dlouhá sukně jí vlaje kolem kotníků, ve vlasech má pírka z kradených slepic. Čas se zastavuje v jediné nekonečné vteřině. V duchu ji už přenáším na plátno a nejen tam. Otevírá oči a probodne mě pohledem ostrým jako cikánská břitva, kterou nechceš cítit na krku. Srdce vynechává jeden úder. Je čas. 

(pokračování příště... :) )

PS: Obraz - Leon Goodman, Gypsy love