Gypsy love II/1

DANIEL

Batoh žuchnul na zem. Nerozhlížím se kolem. Nezajímá mě, kdo bude se mnou sdílet pokoj, jestli mám výhled do parku nebo na ulici, ani to, kde je nejbližší internetová kavárna. Po šílených třech dnech cesty sním o jediném – že si dám sprchu a usnu. A možná bych zvládl i trochu vína, když už jsem nečekaně tady ve Španělsku. Rozhodl jsem se tak rychle, až mě to samotného překvapilo. Po Tereze zůstaly jen vlasy v kartáči a hromada nezodpovězených otázek. Náznaky společné budoucnosti skončily v popelnici spolu s posledním chlebem, který měl tematicky nepříjemnou pachuť spáleniny. V uších mi ještě doznívá ozvěna těžkého ticha.

To ticho mezi námi zůstávalo často. Rozdělovalo nás jako paraván z asijské tržnice, který dokázalo odsunout jen vyštěknutí, výčitka nebo urážka. Na pořádnou hádku už v posledních týdnech nezbývalo sil. Ztratili jsme se oba dva. Ona zjistila, že ji před ní samotnou nezachráním, když nepřestane utíkat. Já zase, že nedokážu stát při někom, kdo mě k sobě nepustí. Čím dál častěji jsem utíkal já. Otázky jsem utápěl v pití a odpovědi se pokoušel najít v přírodě. Trávil jsem spoustu času v práci. S kapelou jsme zkoušeli častěji, než bylo nutné, noční bezcílné kilometry v autě ani nepočítám.

Nechtěl jsem potisící přemýšlet, co dělám špatně, proč vedle mě celé noci brečí, ani jak zlomit tu emoční paralýzu, která ji čím dál častěji přikovávala k posteli tak, že se nedokázala zvednout a normálně fungovat. Ze silné a zářivé ženy, kterou jsem poznal na koncertě, se během pár měsíců stalo vynervované klubíčko nesebevědomí, vyžadující mou čtyřiadvacetihodinovou pozornost. Nedokázal jsem to. Nedokázal jsem s ní žít, i když jsem ji miloval, jako do té doby nikoho. A nedokázal jsem to ani ukončit. Přestal jsem jí brát telefony. Ani nevím, kdy jsem jí naposledy napsal, jaký má den. Čím dál častěji jsem chtěl být sám. Pak jsem se vrátil do prázdného bytu. Byla pryč a já se rozklepal úlevou, která mi málem podrazila nohy.

Rozbrečel jsem se. Připadal jsem si jako hajzl, ale zároveň jsem někde hluboko v sobě věděl, že kdybych zůstal, zabije mě to. A já chci žít. Ze dne na den jsem zrušil všechny zakázky. Vzpomněl jsem si na Martina, který mluvil o zapadlém klášteru na severu Španělska. Do batohu jsem naházel papíry a barvy. Kytaru na záda. Marie má směnu na benzině, počkám s ní, než pojede nějaký kamion pro rajčata nebo tak něco. Za dvě hodiny už jsem byl na cestě.