TEN příběh 9

Sbalit si věci na tuhle cestu vlastně vůbec nebylo tak těžký, jak jsem si myslela. Dvě tílka, tričko s dlouhým rukávem, větrovku, dvoje lehký turecký kalhoty a jedny šortky s odepínací sukní. Flaušovou mikinu, legíny, plavky. Šátek. Čtvery kalhotky, dvoje ponožky. Tohle je můj šatník na celej měsíc, nebo kdoví, jak dlouho vlastně budu pryč. Rychleschnoucí ručník. Spacák. Nafukovací karimatku. Pláštěnku. Kartáček na zuby, šampon na vlasy, ve kterým i peru a sprchuju se s ním. Opalovací krém. Čistící gel na obličej. Nůžky na nehty. Švýcarák. Nabíječku na telefon. Menstruační kalíšek. Jednorázový holicí strojky. Dvě propisky. Hřeben. Řasenka. Tužka na oči. Náplasti. Stahovací obinadlo. Ibalgin. Zapalovač. Deník. A Kerouacovo Na Cestě, dárek a talisman od přátel. A to je všechno. Můj batoh má šedesát litrů. Ani málo, ani moc. 

Na jaře jsem v rámci Jednoho světa viděla severskej dokument My stuff, Mý věci od Fina Petri Lukkainena. Tenhle roční experiment ukazuje v první scéně režiséra a hlavní postavu v jedné osobě, jak běží nahej z totálně prázdnýho helsinskýho bytu přes celej zasněženej dvůr do sklepa, odkud si vezme jednu jedinou věc. Vrací se s kabátem. A takhle to dělá každej den. Každej den si vezme jen jednu věc, aby zjistil, kolik jich v životě opravdu potřebuje. Z toho experimentu vyplynulo, že těch věcí, bez kterých se opravdu neobejdeme, přestože žijeme v civilizovaným světě a nevystačíme si jen s pazourkem a kožešinou, je asi jen něco kolem stovky. Některý dny Petri do svého skladu ani nešel, protože jednoduše nevěděl, co by si měl přinést. Zdálo se mu, že už má všechno, co potřebuje.

Nad tímhle jsem přemýšlela hned po odchodu z kina a teď znovu. Jsme otroci svých věcí. Nakupujeme a hromadíme, ale neznamená to, že čím věcí budeme mít, tím víc budeme šťastnější. Skříně máme plný oblečení, který si možná někdy vezmeme na sebe. Do kterýho zhubneme. Do kterýho přibereme. Co se možná bude zase nosit. Co nemůžu vyhodit, protože jsem to dostala od někoho blízkýho. Tohle bylo zase šíleně drahý. Podívej se kolem sebe. Kolika věcem sloužíš? Tvýmu počítači, tvýmu chytrýmu telefonu, obrázkům na zdi, soškám, na který se chytá prach. Třiceti párům bot.

Miluju ten pocit ostrýho řezu. Když stojím na zlomu a vím, že můžu všechno změnit. Když se nedívám na peníze, kašlu na vzpomínky. Když vyhazuju to, co nepotřebuju, když odnáším plný krabice oblečení na charitu, jen proto, že skončil vztah, kterej mi tyhle šatičky připomíná. Když měním práci a jsem někým jiným. Když se stěhuju do jinýho města. Miluju nový začátky, kterým musím uvolnit místo tím, že se zbavím minulosti, jakkoli byla krásná, jakkoli byla bolestná. Ale je to jednou pro vždycky minulost. Když jsem se před lety stěhovala ze svýho bytu, o kterým jsem si myslela, že v něm zůstanu celej život, byla těch věcí plná dodávka. Knížky, nábytek, oblečení. Nádobí. Spotřebiče. Hromady a hromady předmětů. Těch stěhování pak bylo ještě několik, protože jsem si měla projít pár dost bolestných lekcí. Osm stěhování během roku a půl. To byla taková jízda, že jsem cítila její dozvuky ještě hodně dlouho poté. Vlastně až do tý doby, co odešel Dredař. Teprve potom jsem se zastavila. O dno. A těch předmětů, který jsem s sebou tahala, bylo najednou čím dál míň. Domek na Pálavě je dodneška plnej mých věcí, který si třeba jednou vyzvednu. Ale nepotřebuju je, protože mě nedělají šťastnější.

A tady to vidím. Je mi jedno, že nosím pořád to samý. V Portu jsem se dívala do výloh plných krásnýho zboží, o kterým bych jako turistka minimálně uvažovala. Teď vidím, že by mi zabíraly místo v batohu a že si místo nich radši nechám volných dvacet centimetrů pro jednu dvoulitrovku vody.  Co nemáš, nepotřebuješ.