TEN příběh 2

Leden

„Ne, já nechci, abyste do mě cpali nějaký prášky. Potřebuju pomoc! Chci se zabít! Slyšíte mě?“ Letná. Mrazivej, velmi alternativní byt, ve kterým Tě pořád vidím a kousky Tvých dredů nečekaně vyskakují ze škvír v parketách při sebemenším úklidu. Přišla jsem z práce, kdes mi mezi řečí oznámil, že už jsi s někým jiným. Protože jsi bezstarostnej. Protože se už nemusíš otravovat s holkou, která má depresi. Protože už prostě nemáš sílu. Kolikrát už jsem tohle slyšela? Kolik už jich bylo, kteří byli na začátku tak nezlomně silní, chtěli mi pomoct a zachraňovat mě od sebe samé? Kolik z nich pak utíkalo, jen aby zachránili sami sebe? Všichni. A přece to kurevsky bolí. Kdybych měla čím, vyškrábala bych Ti oči, jenže nehty mám do krve okousaný, tak praštím vší silou do zdi. Křupne to. Že s ní nemůžu hýbat, zjistím až doma. Dopíjím zbytek bůhvíčeho, kouřím jednu za druhou a hlas na druhý straně je tak strašně neosobní, tak strašně cizí. Tahle dáma na krizové lince má někomu pomáhat? A kde jsou všichni ti kamarádi? Slyšíte mě někdo? …

Tak aby bylo jasno, deprese není depka. Není to blbá nálada, protože prší. Není to týden předtím, než to dostanete. Není to něco, proti čemu pomůže horká vana, časopis pro ženský a tabulka čokolády. Deprese je stav, kdy nepoznáváte sami sebe. Dny, kdy nevstanete z postele, protože to prostě nejde. V tomhle období myslíte častěji na sebevraždu než na to, že byste si už konečně měli umýt vlasy. Prostě tady s váma je a vy se s ní buď naučíte žít a přijmete ji jako součást sebe samých, nebo vás jednou prostě dostane. A není vyloučený ani to, že vás jednou dostane, i když se s ní naučíte žít. Může přijít kdykoli a během pár vteřin je z vás někdo jiný. Já s ní takhle žiju minimálně patnáct let. Víc než polovinu života mám dvě periody měsíčně. Při jedné krvácí tělo, při druhé duše.

Depresí prý trpí už i úplně malý děti. Takže netuším, kdy vlastně přišla poprvé. Výkyvy nálad nejsou moc dobře rozpoznatelný, zvlášť pro okolí pubertální holky. Ale možná už to bylo mnohem dřív, na to nepřijdu a vlastně ani přicházet nechci. Našla bych se ve spoustě medicinskejch příruček. Úzkost. Bipolární porucha. Hysterie. Od všeho něco. A pak to týrání. Ta zloba, se kterou jsem od malička zatínala zuby. Cest, jak trápit sama sebe, když si člověk připadá málo perfektní, je nespočet. Od mlácení do zdi po rytí do kůže. Nůžkama. Jehlou. Nožem. Ta hranice je strašně tenká. Najednou sedíš sama na zemi v kuchyni, v noze máš bodnou ránu na dva stehy. A sotva se zahojí, uděláš to znovu. Trefíš se jen o tři centimetry vedle a pak se začneš třást, protože si uvědomíš, že tě ovládá Démon, na kterýho jsi prostě krátká. Ty, doktoři i všechny jejich slavný antidepresiva. Jsi celej život na hraně a spadnout můžeš kdykoli. A přitom vypadáš úplně normálně. Směješ se, funguješ a nikoho ve tvým okolí nenapadne, jak je to vážný, když jim píšeš textovky a voláš, že potřebuješ pomoct. „Buď v pohodě, to zvládneš,“ slyšíš ze všech stran. A chce se ti řvát. Řveš. A nikdo to neslyší. Protože ti nejbližší jsou občas úplně nejdál.

Tys byl statečnej dost dlouho. Skoro rok. Slušnej výkon, na to, že jsme se vídali téměř denně. Zamilovala jsem se do Tvých hodných očí a neskutečně nádherný vizáže Krista. Do světla, který z tebe zářilo na dálku. Zbláznila jsem se do kluka, kterej byl o pět let mladší a přitom měl v sobě v určitých momentech víc moudrosti než zenovej mistr. Vím, žes tady chtěl být pro mě. Že ses snažil, abych v sobě viděla to krásný. Abych se radovala z maličkostí. Abych měla víc ráda sama sebe. Abych přijala to, že mě máš rád Ty. A já jsem kopala a mlátila kolem sebe tak moc, jako pokaždé předtím. Jako pokaždé, když mi reálně hrozilo, že budu šťastná. Můj Démon byl silnější než všechna Tvoje láska. Až ji nakonec úplně zadusil a vítězoslavně se v té mrtvole vyválel. Nepláču. Vřískám. Prosím. Slibuju. Nepoznávám se, důstojnost už je úplně v prdeli, ztratila jsem se v tom šíleným mezičase hysterických výlevů a hledáním sebe sama. Alenka v říši divů. Malá holka ve velkým městě. „Nemám ti už co dát. Sám nic nemám.“ Poslední sms. A pro mě skluzavka na dno, o kterým jsem ani po tom všem neměla ani páru, že existuje.

 ...

O rok později sedím v tom samým mrazivým alternativním bytě. Za chvíli už nebudu holka z Letný. Kolem mě se kupí banánový krabice, který se pomalu plní věcma, než uzavřu kruh. Poprvý po těch letech mám pocit, že neutíkám, že za mnou nehoří mosty. Žádnej ostrej řez. Za ten rok jsem v šílený zkratce prožila celej život a znovu se narodila.

Během těch neuvěřitelnejch dvanácti měsíců jsem na ten příběh myslela mockrát. Ani nespočítám, kolikrát jsem viděla film, kolikrát jsem měla v ruce tu knížku, abych ji buď zase přečetla celou, nebo abych se vrátila přesně k tomu kousku, kterej jsem v tu chvíli zrovna potřebovala. Tři pilíře, na kterejch permanentně stavím svůj život a ta žena to prostě hodila na papír. Tři pilíře, který jsem za těch dosavadních třicet let milionkrát rozkopala na cihly a ty ještě bolestí rozdrtila na prach. Jíst, meditovat a milovat. Příběh ženy, která se rozhodla udělat něco úplně jinak, než se od ní čekalo. Dala si dvanáct měsíců, aby byla sama se sebou. Je to příběh o lásce k životu a hledání Boha. O tom, jak to všechno vybalancovat, i když padáte na hubu a vypadá to, že tenhle vlak už fakt dál nejede.

Dopíjím čaj, típám cigaretu a beru do ruky deník v korkových deskách. Dlouho jsem nepsala. Přitom je to právě ta forma, díky který si některý věci uvědomuju mnohem líp. Klid. Vděčnost. Po dlouhé době se vracím domů. Vracím se ke spoustě lidí, který jsem tam před třemi lety nechala, to když se můj svět začal zase rozpadat. Vracím se na místa, který miluju, vracím se k sobě samé. Musela jsem se ztratit a vracím se s pokorou. Je toho krásnýho na mě trochu moc. A nejvíc toho bylo právě ten poslední rok, kdy si asi někdo nahoře řekl, že už se nebude dívat na to, jak se v tom životě pořád plácám. „Děkuju za rovnováhu, kterou jsem si tak moc přála. Jíst, meditovat, milovat.“

A v ten moment mi to došlo. Nevěřícně zírám do tmavofialových stěn. „No ty vole! Vždyť to je ono!“ Začínám se smát. Po dvanácti měsících si uvědomuju, že jsem ten příběh, kterej tak moc miluju, zažila na vlastní kůži. 

(pokračování příště)