TEN příběh 6

Srpen

No, tak budu putovat. Tahle cesta je asi hodně o víře. Já věřící jsem, tak nějak po svým. S tím Šéfem nahoře vycházím vcelku dobře, vlastně spolu komunikujeme odjakživa. Navzdory všem svým démonům, navzdory těm nekonečným odbočkám a křižovatkám mě to stejně pokaždé vrací k víře. Možná, že kdybych v lednu nepřišla do toho kostela na Strossu, kde mluvil neskutečně charizmatickej chlap přesně o tom, co jsem v tu chvíli potřebovala slyšet, už bych ten začátek roku nerozdýchala a normálně bych to zabalila.

Jakási víra mě vlastně celej život tahala z průserů. A je asi jedno, v co věříš. Jestli v Pánaboha, Osud, karmu nebo třeba Vesmír. Halík říká, že život s vírou je život s tajemstvím. Nemusíš to hlásat do světa, ale stejně ti to dává nějakej řád a nebo aspoň naději někde v koutku duše, kam se třeba nikdy nemusíš podívat. Ale stejně jsem nikdy nechtěla patřit k žádný náboženský organizaci. I když jsem chodila se svojí evangelickou babičkou do kostela a byla na táborech, který pořádala naše farnost. Ale tam mě bavila možná spíš paní farářka, protože to byla ženská a navíc hrála na kytaru. A protože jsme mohli nazkoušet divadlo a vystupovat v kostele, což byla na naší malý vesnici asi kulturní událost roku. Pokřtěná nejsem a jediný svatý přijímání, který jsem zatím absolvovala, tak úplně svatý nebylo. Ale zase na něj nikdy nezapomenu.

 Je mi asi dvanáct a kamarádka hraje v kostele na varhany. Má klíče, což je samo o sobě důvod, abysme se tam jednou v noci, když spíme u nás na zahradě ve stanu, vypravily. I tohle by byl tehdy na naší vesnický základce dost velkej průser, nehledě na prázdniny. Ale i tak by se to asi rozmazalo v září jako odstrašující příklad pro všechny, kdyby nás tam někdo načapal. A vlastně dodneška nechápu, jak je možný, že to prošlo. Nenapadne nás totiž nic chytřejšího, než začít na ty varhany o půlnoci hrát. Na rozdíl od spolužačky to samozřejmě neumím, tak jen mačkám kdejaký klapky, zatímco ona dupe na pedály. Babky v okolí, který ta nečekaná a podstatně kakofonická kostelní party určitě všechny vzbudila, asi v tu ránu zapomněly, že jsou vlastně hluchý jako polena a začaly se křižovat jak o závod. Když nás varhany za nějakou dobu přestanou bavit, jdeme jen za svitu věčného světla prozkoumat sakristii. Netuším, kolik Otčenášů si pak kamarádka ze zpovědnice odnesla k odříkání za tenhle noční koncert. Ani to, jestli farář někdy přišel na to, kdo mu sežral půlku hostií a kam zmizela ta lahev mešního vína. Stejně pořád nechápu, co na tom přijímání ti katolíci mají. Ty divný oplatky mi vůbec nechutnaly…

Křesťanství se ale kolem mě motá odjakživa. To je vlastně celkem pochopitelný, už vzhledem k lokaci mýho středoevropskýho narození. Striktně katolických přátel mám taky dost, provázejí mě celej život a trpělivě snášejí moje názory na jejich víru a pravidla i nekonečný diskuse, ve kterých jsem schopná, inspirovaná dortem pejska a kočičky, zamotat dohromady veškerý svůj světonázor, okořenit ho ezoterikou a přidat špetku kvantový fyziky. Ale stejně. Taková ta pohodová tvář Buddhy mi vždycky připadala sympatičtější než utrápenej výraz pána z kříže.

A za chvíli se paradoxně ocitnu na jedný z nejstarších křesťanských poutních cest v Evropě. Jak mám ještě zjistit během dalších týdnů, tuhle cestu si nevybíráme my. Ona sama nám řekne, kdy máme vyrazit. Někomu to holt trvá deset let. Má prý ještě jedno specifikum. Nezjistíme na ní, co v životě chceme. Ukáže nám to, co nejvíc potřebujeme. „Každýmu přinese něco jinýho. Třeba ti bude takový horko, že ji ani nedokončíš. A třeba skončíš s nějakým Španělem na pláži po celej zbytek léta. To už se prej taky někomu stalo,“ říkal mi Mirek, kterej šel Camino loni. Možná to byla ta poslední věta, která mi řekla, že jsem na správný cestě.