TEN příběh 7

Některý momenty ti ženou slzy do očí, jdeš podél pobřeží a brečíš štěstím. Tenhle silnej vítr od Atlantiku jsem přesně potřebovala… Jsi sama v cizí zemi, před tebou ještě dvě stě kilometrů a pak kdoví, jak se dostaneš zpátky domů. O tomhle jsi mluvila, o tomhle jsi snila, nejsvobodnější jsi přece „on the road“.. Ukaž mi, Cesto, kdo doopravdy jsem…

Tak praví můj deník. Druhý den na sólové pouti. První večer, když se Lenka vrací vlakem do Lisabonu a já jedu na konečnou metra, do městečka, odkud budu ráno vycházet, to ale vypadá, že mi Cesta ukazuje jediné. „Jsi malá vesnická husa, která to nemá šanci zvládnout. Pustila ses do podniku, o kterým nevíš vůbec nic! Jsi tady úplně sama! Tak se teda ukaž!“

Když jsme se loučily, rozklepaly se mi kolena. „Já vlastně nevím, jestli to chci udělat,“ říkám Lence. Její víra je v tu chvíli silnější než moje. „Když zvládneš tohle, zvládneš už všechno. Pouť je taková zmenšenina našeho života,“ říká mi a já zase začínám dýchat. Ne nadarmo si vybírám křesťanský přátele, že. Ani jedna v tu chvíli netušíme, že za pár hodin skončím na policejní stanici.

Vystupuju v Povoa de Varzim, kam jedu skoro hodinu načerno, protože se mi nepodaří pochopit systém portugalských lítaček do metra. I když jsem si pořídila kartu, nedaří se mi dobít na ni potřebný kredit. Tak nějak ale spoléhám na to, že zmatenou poutnici na začátku cesty, která umí portugalsky jen pozdravit a poděkovat, nikdo pokutovat nebude.

Moře! Oceán! Odhazuju batoh do písku a skáču po kolena ve vlnách jako malý dítě. Pozoruju vlny. Začíná se pomalu stmívat. Jdu hledat ubytovnu. Asi ke kostelu, bych tak řekla.

„Tady ale žádný alberque pro poutníky není. Můžete se zkusit zeptat v klášteře, sestry tam čas od času nechávají někoho přespat,“ říká mi k mému malému nadšení starej pán před kostelem. „Hlavně v žádným případě nespat venku. Na pláži už vůbec ne. Je tady teď obrovská kriminalita, hodně přistěhovalců. Je to nebezpečný.“ Asi mě přechází úsměv. Paní, co sedí na lavičce vedle něj, mi nabízí kousek nějakýho pečiva. Začínám být na sebe tak naštvaná, že si nevezmu vůbec nic.

Jak jsem se mohla tak splést? Jak jsem si mohla nevšimnout, že v tomhle městečku žádná veřejná ubytovna není? No, to by mě teda zajímalo, jak tady teď budu něco hledat. Staříci mi vysvětlují, kudy se dostanu k jeptiškám. To by bylo pro úvod víc než stylový. „A kdyby to nevyšlo, naproti je nemocnice. Jsou tam pokoje, kde občas taky někdo zůstane na noc. Je to hodně provizorní, ale aspoň nebudete venku,“ loučí se se mnou a ještě jednou mě zapřísahají, abych, proboha, hlavně nezůstávala na noc venku. To už jsem totiž taky slyšela. Tyhle zkazky o turistech, kteří zůstanou spát na pláži a ráno se vzbudí v lepším případě okradení.

Sestra, která mi otevírá dveře, je stará, malinká a milá. To je ale všechno. „Nemáme ani jednu volnou postel, paní,“ říká mi a já začínám tak panikařit, že se ani neurazím za tu „paní“, což se mi v Praze stává docela běžně. Ještě horší je pak oslovení „slečno, nebo mladá paní…?“. Ano, je mi třicet, ale přece na to v žádným případě nevypadám, sakra, ne? To je mi teď ale úplně jedno.

Nemocnice je hned naproti. Rozhlížím se, jestli je tady taky někde blízko hřbitov, aby to bylo všechno hezky pohromadě. Není. Stejně jako není možnost tady zůstat. Rezignovaně se vydávám k policejní stanici. Pokud tady mají taky heslo pomáhat a chránit, je snad ještě nějaká možnost, že mi pomůžou něco vymyslet. Zajímalo by mě, jestli bych se s takovou důvěrou obracela na pány orgány i u nás. Tady si sice připadám jako blbec, ale ztracená cizinka snad ještě nepůsobí jako úplná kráva, co se špatně podívala do mapy. A i kdyby, neumím portugalsky, tak to snad nebude tak bolet.

Na stanici jsou dva. Odbarvená blondýna, která by mohla  z fleku hrát v jakýmkoli seriálu z kriminálního prostředí, a tmavookej kluk kolem pětadvaceti. Je tak hezkej, že mám sto chutí propadnout se do země, když jim vysvětluju, co jsem si způsobila, ale zároveň se už začíná hlásit nezvladatelný záchvat smíchu. Ten mě nepřechází ani dalších pár minut, zatímco uniformovaná dáma obvolává všechny ubytovací možnosti v městečku. 

Obsazené nebo hodně drahé. „Kolik můžete zaplatit? Třicet euro?“ „To je moc, jsem na začátku cesty. Peníze mám, ale nechci je hned všechny utratit. Maximálně dvacet?“ směju se neuvěřitelné konverzaci, za kterou by se nemuseli stydět ani turečtí trhovci. Následuje telefonát, ze kterého rozumím to nejpodstatnější. „Pelegrina. Poutnice. Češka. Hezká….“ Dostávám lístek s načmáranou adresou a s tisícerým „obrigada“ odcházím. Snad jsem jim aspoň zpříjemnila směnu. Tomuhle se budou smát ještě hodně dlouho.

Tak ulici jsem našla. Prý nějaká rezidence. To bude asi penzion nebo co. Nic podobnýho ale nevidím, i když chodím sem a tam. Zastavím se před luxusním hotelem, kde postává skupinka chlapů. „Dobrý večer, pánové, hledám tuhle adresu…“ Než mi stačí cokoli říct, otevřou se dveře té pětihvězdy, ven vychází recepční. „Hello, Michaela….“

Takže první noc spím v nejlepším hotelu ve městě. Dvacka putuje recepčnímu do kapsy, já mám luxusní pokoj, rohovou vanu a parádní letiště. Než usnu, pošlu Lence vyfocený výhled z okna. Na takovou káru, jaký stojí zaparkovaný v dlouhý řadě před vchodem pod vlajkama všech evropských států, si nevydělám, i kdybych se uservírkovala k smrti. Spím jako princezna.