TEN příběh 8

Po úžasné snídani v hotelové restauraci, kam ve svých poutnických hadrech zapadám jako pěst na oko, mi dojdou výmluvy. Už nejsem turistka a je čas jít. Kousek od hotelu narazím na první modrožlutou cedulku s obrázkem svatojakubské mušle. Hned pod ní je žlutá šipka. Obojí je oficiální značení Camina, častěji se ale setkávám se šipkami.

Jakkoli jsem si myslela, že naše stezky KČT jsou dokonalý, tady musím smeknout svůj v Portu pořízený slamák. Ten mi koupila Lenka na nábřeží Doura, abych měla po celou dobu „něco nad sebou“, kdybych náhodou bloudila. Ti, kteří značili Camino, nebo alespoň jeho portugalskou část, by ale nenechali zabloudit ani slepýho. Šipky jsou všude. Na každý odbočce. Kdekoli jen malinko zaváhám a rozhlídnu se, vidím je. Značení je dotažený k dokonalosti. Správnou odbočku ukazuje žlutá šipka, špatnou křížek. Tudy ne.

I když už svůj batoh nosím čtyři dny, přece jen na něj nejsem tak úplně zvyklá. Navíc v Portu jsem frajersky chodila s kabelkou a v balerínkách. Ty první kilometry jdu navíc podél pláží, na kterých se válejí turisti. Se svojí plnou polní si vedle nich připadám jako tank.

Tak už jdi. Než vypneš hlavu a přestaneš poslouchat ten nekonečnej hlásek, kterej ti do všeho kecá, nějakou dobu to trvá. A odrazuje tě kdejaká blbost. Nejdřív se soustředíš na batoh. Na to, jak s ním vypadáš. Na to, jak na tebe koukají lidi. Na to, že oni si tady jen tak leží a vyvalujou svý špeky. A že ty bys teda s takovejma špekama na pláži asi neležela. A kdybys už ležela, tak se rozhodně nebudeš zvedat, jako támhleta. Ježkovy oči. Jak je to vlastně dlouho, co jsi takhle ležela na pláži? Máš před sebou dvě stě kiláků. Pěšky, proboha! Jsi snad úplnej magor! Co tady, sakra, děláš? Vždyť je takový vedro! Ještěže fouká ten vítr od oceánu. Doufám, že mě nebudou bolet oči. Ale ne, mám přece brejle. Tak doufám, že si nevypálím brejle. To bych vypadala jak panda. Pihovatá panda navíc. Jdi. Soustřeď se. Támhle je šipka, vidíš? …

A najednou je ticho. Hotelový resorty necháš za zády. Jsi ty, Portugalsko a oceán. Nadechneš se a víš, že je to ono. Svoboda voní jako sůl a ty víš, že můžeš dělat úplně všechno. Že můžeš být čímkoli, kýmkoli a tím víc jsi sama sebou. Poutnicí na cestě, o které jsi snila deset let. A najednou jsi tady. Stojíš na místě, kterým před tebou prošly tisíce osudů. Jsi a nejsi sama. Víš, že se tahle cesta o tebe postará. Zouváš boty, vybíháš k polorozpadlý rotundě na pobřeží. Roztáhneš ruce a miluješ se s větrem. Miluješ se se sluncem a mořem. Miluješ se s celým svým životem a jsi vděčná za každej okamžik. Za každičkej den každýho z těch třiceti roků. Za každou jizvu, za každou vteřinu z každýho hlubokýho propadu na dno. Protože víš, že každá z těch vteřin, kdy jsi to chtěla zabalit, a každá bolest do sebe v tomhle jediným okamžiku zapadla jako poslední dílek skládačky a přivedla tě právě teď právě sem. Jako by někdo otočil kohoutkem, poprvé brečíš. A po strašně dlouhý době si každou buňkou svýho těla uvědomuješ, že brečíš vděčností za to, že jsi. 

Můj první poutnickej den měl osmnáct kilometrů a asi sedm hodin chůze. První místo, kde ukazuju credencial, je něco jako dům dětí a mládeže. Poutníků tady moc není. Sem tam nějaký studentky a na pokoji sympatická mladá holka, který tady teď zrovna končí brigáda a ona chce odjet na rok do Indonésie. Tohle ještě není klasickej „albergue“ se čtyřiceti palandama na pokoji. Ty ještě přijdou. Ještě zažiju místnosti, kde pro chrápání ostatních nebudu moct usnout a jednu sprchu pro sto poutníků. Tady je čisto, klid a žádnej povinnej budíček v sedm ráno. Můžu se zvednout a odejít, až se mi bude chtít. A navíc je tu i snídaně. Jako každej den, i dneska přepírám oblečení, který mám na sobě a doufám, že do rána aspoň z větší části uschne, zatímco v pražským bytě je teď plná skříň nevyužitých šatiček a sukní pro všechny moje Já.