Nepohádka ... (8)

„Když je všechno na hovno, soustřeďte se na ty nejzákladnější věci. Teda pokud Vám ještě něco zbylo,“ řekl mi před časem opravář s tím stylem černýho humoru, kterýmu rozumí jen ten, kdo si prošel peklem. Dýchám. Jím. Spím. Pracuju. Jsou chvíle, kdy je i tohle sakra hodně.

Skoro dva roky jsem byla sama. Nechávala jsem doznívat všechny svý minulý životy, čistila se od všeho, do čeho jsem se namočila, ať už to byl „obyčejnej“ sex nebo černá magie. A poznala jsem Boha. Pokřtít jsem se nechala za pět minut dvanáct, za bouřky, u splavu. Útoky se stupňovaly tím víc, čím jsem se mu snažila být blíž. A jak vidno, pořád to není u konce. Ten krok pro mě byl logickej a nevyhnutelnej. Našla jsem svý útočiště v Něm, v církvi a lidech, kteří si prošli stejnejma sračkama. Jeden byl gambler, druhej chlastal, třetí byl závislej na pornu. Těch příběhů je moc. Každej z nás píše svý jedinečný svědectví, svůj jedinečnej román.

„V čem jsi výjimečná?“ ptal se mě včera kluk s modřemodrejma očima, kterej se mi nečekaně vrátil do života. Jako pokaždý, když zapomínám na to, co jsem si řekla, když jsem ho viděla poprvý. Že na tohohle chlapa počkám. „Jsem výjimečná v tom, že přiznám svou absolutní průměrnost,“ odpověděla jsem. A vím, že to pochopil. Tenhle příběh totiž není o slavný novinářce, není o nejlepší baristce světa, modelce ani cestovatelce. Je o úplně obyčejný holce, která si přestala hrát na to, že bez ní spadne svět. Je to příběh o věcech mezi nebem a zemí, ať už se vás dotkne, nebo si jen poklepete na čelo. Tenhle příběh je taky o Lásce. Tý největší síle ve vesmíru, na kterou je každý zlo krátký.

I když „ty věci“, stejně jako moje deprese neodešly, i když je každej měsíc pár dní, kdy je všechno „pičou ke zdi“, i když jsem možná extrémně citlivá a hodně labilní, nejsem v tom sama. I když někdy řvu, že to nezvládám a nechápu, proč se mi to všechno děje, věřím, že to má nějakej smysl, kterej zatím nevidím. Protože kdybych nevěřila v Jeho plán, tak to můžu rovnou zabalit. A na to jsem moc Princess hard.

Je to přesně týden, co mě Matěj nechal odejít. Už to nebolí. Poslední pohled do ledovejch očí zlomenýho kluka, kterýmu možná nikdy nevysvětlím, co a proč se tý Noci stalo. Z obrazu za postelí se smála Lilith, královna démonů. Pro tenhle moment vyhrála. Kristus na protější stěně měl sklopenou hlavu. Asi se na to nechtěl dívat. Asi tý Lásky nebylo tolik, abysme to spolu zvládli. A asi to tak mělo být. Ne, nezlobím se. Prostě ho jenom miluju tak, jak miluje Láska level L. A mám v duši čisto a v srdci jisto. Díky Bohu.