Nepohádka... (3)

Sára prý znamená vznešená nebo urozená. A podle některých překladů dokonce princezna. V době, kdy jsem potkala Lu, jsem byla spíš princ. Zajizvený srdce zakrytý ambicema dotáhnout to v mediálním světě pokud možno co nejvýš. Ego až na půdu. Drahý hadry a jízda po povrchu. Hlavně být někdo, dokázat něco a dostat se někam. Dostala jsem se ale úplně jinam.

První společná noc mi obrátila život o sto osmdesát stupňů. Byl doslova pozdní večer, první máj. Let´s make love. To, co přišlo, asi nemělo s láskou nic společnýho. Nepochopitelně jsem cítila šílenou tíseň. Na chvíli jsem se dostala mimo tělo. A pak jsem uslyšela křik. Když jsem se vrátila zpátky, seděl Lu na kraji postele. „Co se stalo? Vypadáš… jinak,“ ptám vyděšeně. „Já? To tys vypadala jinak!“ Odchází do vedlejšího pokoje. Kouří z okna. A já cítím, že nejsem ve svým těle sama. Že jsem se do něj nevrátila tak úplně. Že něco chybí a něco přebývá. Začínám se třást. Vyděšeně se na sebe díváme.

Instinktivně zapaluju svíčky. Je chvíli po půlnoci, ale Maruška mi telefon zvedá skoro hned. Krátký, přerývaný věty plný děsu. „Potřebujeme pomoc. Lu ve mně viděl Něco… Nejsme tady sami. Nechápu, co se děje…“

Víc si toho radši nepamatuju. Kříž, kterej mi dal po tý Noci, jsem nosila na krku hezkých pár měsíců. Klidný to ale nebylo ani náhodou, i když se útok už nikdy neopakoval takhle napřímo. Začali jsme spolu bydlet. Bál se mě nechat samotnou, taky cítil, že Podivuhodný je ještě blízko. Smsky neustávaly. Pod oknem přibývaly vajgly z jeho cigaret. Tak mu napsal, ať mě nechá na pokoji. Odpověď přišla do dvou minut. Pamatuju si ji dodneška. „Jsi s člověkem, který myslí jen na nevěru a smrt.“ Prostě romantika.

Teď už jsou pryč oba. Podivuhodný i Lu. V posteli se mnou posledních pár dnů spí vlčice. Chrápe jako chlap a asi tuší, že toho mám za sebou fakt hodně, protože se teď bojí nechávat mě někde samotnou. Po návratu od Matěje se ode mě nehnula na krok. Neboj, Lásko, nic si neudělám. To už je za mnou. Stejně jako doba, kdy jsem byla až po uši zamotaná v ezoterice a nejspíš i magii. Ať už vědomě nebo… tím, že jsem prostě spala se špatnýma lidma.

Lu není špatnej člověk. O nějakým duchovnu nevěděl vůbec nic. Ty dveře jsem mu neotevřela, ani jsem to neplánovala udělat. Tý Noci samy vyletěly z pantů a on do toho byl hozenej z jedný vody načisto. Začal vidět různý věci. Záblesky. Stíny. To, co já sama jsem vnímat třeba ani nechtěla. V bytě se začal bát. A začal pít. Víc než dřív. Jinak by se zbláznil. Tady doslova nepomohla ani svěcená voda. Možná taky proto, že sám farář nebyl úplně čistej. Vlastně vypadá jako pan Burns. Dost děsivě.

Pak jsme se přestěhovali. Poprvý. Nikdo nechápal, proč pronajímám vlastní byt, abych bydlela v něčem horším. Proč ze dne na den pouštím kariéru a pálím mosty. Druhý stěhování, dvě stě kilometrů daleko. Nikdo nevěděl, co se děje za zavřenýma dveřma. Že jsou chvíle, kdy vím, že to nejsem já. A taky kdy vím, že to není on.  Že to nejsou normální partnerský hádky, ale scény, ve kterých nehraje hlavní roli ani jeden z nás…