Nepohádka ... (4)

„Byla jsi někdy šťastná?“ ptal se mě Matěj ten den, kdy jsem k němu dorazila po týdenním emočním propadu a rozbrečela se, sotva jsem zalezla do postele. „Jo. Asi na cestách,“ říkám mu. A je to pravda tak napůl. Neumím být permanentně šťastná. Možná mi v mozku chybí nějakej důležitej hormon, kterej ale nechci vyvolávat chemicky. Buddhisti říkaj Jak nahoře, tak dole. Takže se celej život učím hlídat rovnováhu. A ne vždycky se mi to daří. Což asi vidíte sami.

Jsou střípky štěstí. Chvíle, ze kterých si dokážu poskládat svůj malej barevnej svět. A tyhle chvíle sbírám kamínek po kamínku, jako bych se procházela po mořský pláži. Nevybírám ty nejzářivější. Stačí mi, že se s nima cítím dobře. Sbírám kamínky, ze kterých poskládám sebe.

Chodit bosky po lese. Tancovat. Dát si dobrý kafe. Uvařit pro lidi, který mám ráda. Nechat se pohladit knížkou. Nebo červenejma šatama. Nechat se obejmout. Obejmout. Sníst dobrý jídlo. Vzít batoh a jet na blind napříč republikou. Pozorovat východ slunce. Pozorovat západ slunce. Vydat se na bláznivou cestu pěšky z Prahy do Opavy. Napsat dopis. Napsat povídku. Přečíst si povídku. Běhat v barevným listí. Sjet po zadku zasněženej kopec. Plavat nahá. Kreslit. Sbírat o půlnoci čarodějný kytky. Chodit pro vodu ke studánce. Být přítomná v každý chvíli svýho života. A milovat. Láska je totiž to jediný, co v životě dává smysl a je to ten nejzákladnější kamínek, na kterým můžu stavět. A trvalo mi to hodně dlouho, než mi to došlo. Vlastně až do doby, než…

Ale počkej, Sáro, na tohle vyprávění je ještě čas. Ať se do toho zase nezamotáš. Takže kamínky. Jo… Pravda je ale taková, že na vysoký vlně nesurfuju každej den, někdy se vezu v jakýmsi tunelu, kterej si moc užívat neumím. A někdy je to hodně těžký. Ten týden, než jsem přijela za Matějem, jsem měla takovej propad. Probouzela jsem se s myšlenkama, že nic nemá smysl, že je to všechno jen ztráta času, a že budu doufat, až to zase přejde, i když je to šílený. I když do toho zatahuju svoje nejbližší včetně tohohle nádhernýho kluka, do kterýho jsem si asi moc brzo naprojektovala svoji budoucnost včetně dětí.

Ty se ale ptáš, jestli jsem byla šťastná dlouhodobě „s někým“, viď? Víš, je to úplně stejný, jako když jsem teď byla skoro dva roky sama. Jsou dny dobrý a dny špatný. Buď se snažíš hledat kamínky, nebo čekáš na to, že najdeš poklad. Dřív jsem často čekala na poklad, takže ti vlastně odpovědět nedokážu. Cítím jen, že v posledních letech je to úplně jinak. Díky Bohu. Tomu, kterej mi zachránil život a dal mi nový oči, i když procházím těma propastma mnohem častěji, než bych si přála. Nepřestávám jít, nepřestávám věřit a nepřestávám hledat. Jak říká Osho, můj zenovej oblíbenec: „Jsou dva druhy hledání. Jedním z nich je meditace – hledáte v hloubce sami. Druhým z nich je Láska – hledáte v hloubce s druhým člověkem.“ A není to konec příběhu, ale začátek…