Nepohádka... (6)

„Slečno, Vy nemáte přítele. Já to na Vás vidím.“ No, tys mi tady chyběl. Kávovar už je umytej a poslední dvě hodiny nikde ani noha. Chtěla jsem v klidu číst toho Murakamiho a utápět se v sebelítosti a teď se s tebou musím vykecávat. Tak prosím. Kafe do kelímku? Nee, ty si chceš sednout ven na zahrádku. Tak to ti teda pěkně děkuju. „Pojďte si sednout za mnou a povídejte,“ říkáš mi. Ok, tak načnu ty camelky, který Jana nechala pod barem. „Co tady, sakra, děláte?“ ptáš se.

No, začíná to být zajímavý. Tyhle typy přitahuju celej život. Bezdomovce, lidi s depresema, alkoholiky, psychotiky, nebo všechny najednou, jako asi zrovna teď. Otázky, na který nechci odpovídat, ale přesto se na ně poslední týden ptám sama sebe a pořád dokola. „Vás to tady baví?“ „Myslíte v tomhle městě?“ Ne, myslím tady. Baví Vás tady pracovat? Proč tady jste?“

Tak jo, frajere, chceš to slyšet, tak poslouchej. „Protože nemůžu celý dny sedět na gauči a přemýšlet o tom, že se nejspíš chci zabít, chápete? Protože nevím, co mám teď dělat. Protože se mi celej svět rozsypal na sračky a já musím začínat znovu. Protože jsem si myslela, že to teď bude dobrý. Že to zvládneme, že spolu zůstaneme, že budeme mít děti. A není nic. Takže, ne, nebaví mě to tady. Radši bych byla jinde. Jen, sakra, vůbec netuším, kde.“ Konečně sklapne. Pokřižuje se a podívá se směrem k nebi. „Okej. Tak tomu rozumím.“ A dál pije to hnusný kafe, kterýmu nepomůže ani svěcená, natož tahle kohoutkovka.

Zapadající slunko se odráží na fasádách historických domů tohohle kdysi královskýho a vznešenýho města, ve kterým teď chcípl pes, a který mě v posledních měsících už zase tak moc dusí. „Koukejte, tady kdysi stával kostel. Vidíte tu klenbu?“ A jo, vážně, nikdy jsem si jí nevšimla, jsem teď zahrabaná sama v sobě a asi to není úplně dobrý. „Podívejte se na to světlo,“ říká mi hlasem, nakřáplým cigaretama, levným vínem a kdovíčím ještě. „Život je světlo. Vždycky běžte za ním.“ Naškrábe na účtenku svoje telefonní číslo. Kdybych chtěla mluvit a neměla bych s kým. Tak díky, frajere. Teď půjdu domů a pokusím se nezabít. Ani neudělat žádnou jinou kravinu. A díky. Za společnost i za těch pár drobnejch navíc. Snad ti nebudou chybět.

„Sáro, Sáro, v noci se mi zdálo, že tři andělé k nám přišli na oběd. Sáro, Sáro, jak moc anebo málo mi chybí, abych Tvojí duši mohl rozumět…“ Nevím, jestli chybělo moc a nebo málo. Tuhle píseň od Jardy Svobody mám ale moc ráda. Znovu se vracím v čase. O dva nebo tři roky, když to podivně zajiskřilo s Fotografem. Nový pohledy do očí démonů i nový pohledy na všechno to, co se kolem nás dělo. Ale tahle nepohádka bude zase příště…