Nepohádka ... (7)

Byla to velká láska? Nevím. Asi ne. Z mý strany to ze začátku byl tak trochu útěk. Nechtělo se mi už čekat na chlapa s modřemodrejma očima, kterej je pořád někde na cestách. A tak jsem se přestěhovala. Zase. Rozdíl mezi Fotografem a těma před ním byl v tom, že on najednou začal vidět nejen to, že se věci dějou, ale taky za jakých okolností ty stavy, kdy jsem „mimo tělo“, přicházejí. Ani náhodou to nebyl poblázněnej ezoterik. Normální kluk, s egem možná větším než většina lidí, který znám. A zároveň s dětskejma očima. Malej princ, kterej si na chvíli ochočil Lišku a Liška si ochočila jeho.

I když v týhle kapitole bylo mnohem víc bolesti, než bych chtěla číst, byl ve správnej čas na správným místě. Přitáhla jsem si (znovu) dokonalýho partnera pro ten společnej moment. A on asi taky. Možná už mi to přestávalo bejt divný, co se pak stalo… Otevřeli jsme srdce a já mu tím (znovu) rozkopla dveře do světů mimo naši realitu. To, co tam uviděl, mi vyrazilo dech.

„Ty nejsi nemocná. Nejsi blázen,“ uklidňoval mě, když jsem se jako už potolikátý nedokázala zvednout z postele poté, co mě vyčerpala další nepochopitelná scéna. „Prostě si do sebe ty věci pouštíš a ony tě pak ovládají. A pak jsi takhle unavená, když odejdou.“ „Jaký věci?“ „Ty, který jsou všude kolem nás, ale nejdou vidět. Jsou jako vzduch, ten je taky všude. Některý jsou dobrý, jiný špatný. A ty si do sebe pouštíš ty špatný,“ vysvětloval mi člověk, kterej nikdy předtím neslyšel o aurách, entitách ani démonech. Kterej věřil, že mi pomůže, když se nechám pokřtít. To už jsem s ním ale nestihla.

Fotograf vypozoroval, že „ty věci“ přicházejí, když jsem unavená, oslabená nebo nemocná. Když se rozdávám pro ostatní a pak nemám odkud brát. Když je mi smutno. Když se zkrátka nějakým způsobem naruší přirozená energetická ochrana, chcete- li, aura, kolem mýho těla. Vznikne prostor pro… A tenhle kluk se je nějakým způsobem naučil vytáhnout a poslat zpátky do prostoru, odkud přišly. Tím, že mě miloval. I když ho to zabíjelo, protože do toho boje dával víc, než možná chtěl. Ale naučil to i mě. Podívat se démonům do očí a poslat je do hajzlu, i když tě to stojí strašně moc sil. Mě tím možná zachránil, nás už ne.

Naše společná cesta trvala necelej rok, během kterýho jsem milionkrát padla na hubu, abych se milionkrát zvedla. Stál vedle mě, i když to bylo chvílema hodně zlý. Byli jsme pak oba jak zmlácení. „Ale máme Lásku, na to nezapomínej. Ta je úplně nejvíc. Ty věci se jí bojí. Je to něco, o co se můžeš kdykoli opřít,“ říkal mi. A mně přišlo šílený, jak se ta skládačka pomalu zaplňuje, aniž by o sobě jednotlivý dílky slyšely. Už vám to taky dochází?

Fotografovy věty o Lásce mi zní v hlavě spolu s Litanií proti strachu i po hodně dlouhý době a jsem za ně nesmírně vděčná. Škoda, že jsem pořád neměla tolik síly, abych bojovala víc. Jinak by se asi nestalo, že se jednou v koupelně alias fotokomoře objevila nahá Klára ve dvaceti kopiích. S touhle Klárou žije dodneška. Už to dávno nebolí. Moje ego šlo do hajzlu a zůstalo jen velký Díky za to, že on nebyl ta cesta. Vím, že on děkuje taky. A já měla dopsat poslední kapitolu.