Nepohádka ... (5)

„Tvůj život se potácí v troskách, prohrál jsi v kartách i v kostkách… Zbývá jen okamžik nestřežen, ve kterém žíly si přeřežem.“ Od včerejška mi tahle Baumaxova píseň nejde z hlavy. Vezre, kterou nazpíval na Iduetu s Kubišovou, je boží. A bolí.

Skáču zase zpátky v čase, abych pokračovala v příběhu a dávala dohromady jiný střípky. Lu je jeden z nejbližších lidí. Jsme si pořád na dohled. Ale na tý Pálavě jsme zjistili, že já vlastně vůbec nejsem takovej statečnej princ, jak jsem se na začátku tvářila. Jenže on takovej taky nebyl. Démoni nemlčeli ani poté, co my dva jsme změnili lokál. Vraceli se v pravidelných intervalech. A já najednou vedle sebe neměla chlapa, o kterýho bych se mohla opřít. Byli jsme si čím dál cizejší, nepoznávali jsme jeden druhýho. Tak jsem si pronajala úžasnej domek a v něm strávila půl roku.

A pak střih a Praha a kluk, kterýho jsem milovala jako do tý doby nikoho na světě. Byl statečnej a já mohla být konečně princezna. Scénář týhle pohádky už jsem někde předtím ale viděla. Opakovalo se skoro to samý. Stavy, kdy jsem to nebyla já. Cizí bytosti v mým těle, nepochopitelný, nevysvětlitelný noci plný děsu a dny, kdy nemůžu vstát z postele. Věty, který říká někdo jinej mým hlasem jen proto, aby nám co nejvíc ublížil.

„Je to zkouška od Zlýho, Sáro. On nesnese pohled na to, že bys byla šťastná. Nenávidí čistou Lásku. A ta mezi váma je. Spolu jsme stateční a silní, proto vás chce rozdělit,“ říkala mi Lenka. Tahle věřící kamarádka se mnou má roky doslova svatou trpělivost a tyhle příběhy z druhý strany už tou dobou poslouchala hezkých pár let. „Asi na tom něco bude, víš, ale já věřím ve svý věci…“ A další moje argumenty plný ezoterickejch sraček.

Ten kluk s dredama po zadek to dával fakt dost dlouho. Vlastně to nechápu. Stejně jako Lu před ním, i on byl hozenej do řeky mezi nebem a zemí. Na rozdíl od něj ale byl s to rozeznat to, co do tý doby dělalo problém i mně, totiž kdy na tyhle romantický scénky může moje nalomená psýcha a kdy je to ještě trochu jinej level.

„Ty jsi láska, viď,“ říkal mi. A to mi taky došlo až mnohem, sakra mnohem později. Že jsem. Že je to ta jediná možnost, jak se z těch sraček vyhrabat. Být tím, kým jsme. Láskou. A milovat stejně, jako miluje láska Level L. Prostě jen milovat. Nic za to nechtít, nic od toho nečekat. A nenechat žádnou jinou sílu, aby tuhle čistotu zakalila. Škoda, že jsme na některý zkoušky tak malí.

Jinak by se nikdy nestalo, že jsi s chlapem, kterýho miluješ a on miluje tebe, ležíte spolu v jedný posteli a mezi váma je propast jak Mariánskej příkop. Protože už nemáte z čeho brát. Protože jste se jeden druhýmu rozdali a vystříleli všechny náboje na záchranu toho, co kdysi bylo, místo toho, abyste se s tím naučili žít. A abyste prostě jen žili v tý lásce, která je ta nejjednodušší a zároveň jakoby nejsložitější věc na světě.

Poslední dny byly ostrý. Rozpadám se na kusy. Ještě je vedle mě, ale už je daleko, v nějaký jiný pohádkový krajině. Odcházím spát do vedlejšího pokoje. Ráno se skoro nevidíme. Unavený oteklý oči. „Celou noc jsem nespal. Bál jsem se, že přijdeš s nožem v ruce a zabiješ mě… Chci být bezstarostnej…“ Láska není kurva. Jen občas kurevsky bolí. Jako ten Baumaxa plnej pian.