Cesta je cíl

„Nevím, kam jedeš ani co tam budeš dělat,“ řekl mi, když mě vezl na nádraží po tom víkendu, kdy jsem se vcelku neplánovaně ocitla v jeho bytě plným obrazů a kytar. „Já taky ne,“ smála jsem se. Z tý cesty nemám jedinou fotku. Nejen proto, že jsem dávno zahodila svůj chytrej telefon, kterej mě jen okrádal o čas a svobodu. Taky proto, že některý věci jsou nezachytitelný a já se nechtěla zbytečně soustředit na to, jak je vyfotit co nejlíp. Ta cesta, během který jsem projela pořádnej kus naší krásný země, byla hodně vnitřní. Byla to cesta plná otázek, na který se mi začalo dostávat odpovědí, hned když jsem sedla do prvního vlaku.

Ta cesta byla o všem, čím jsem. O vůni borovic, setkávání s lidma, který jsem dlouho neviděla i s těma, který jsem třeba neviděla nikdy. O nezničený přírodě, skalách, desítkách kilometrů s batohem. O průzračně čistejch lomech i zaprášených velkoměstech, výběrovým kafi i instantu z automatu na nádraží, o chlebech s paštikou i hipsterských bistrech. O lahvích vína při zapadajícím slunci i obrazech starých mistrů v galerii. O červených šatech, ve kterých jsem si připadala jako princezna, i když jsem je na sobě měla třetí den. O spaní pod širákem i na gaučích pro návštěvy. O úžasných dětech mých stejně úžasných přátel. A taky o lásce.

Jeden večer jsem se sama toulala Českým Švýcarskem. Slunce barvilo oblohu do měděna a z hřebenovky jsem se dívala na skalní město, nad kterým se začaly válet chuchvalce mlhy. Cítila jsem nekonečnej respekt a obdiv. Sílu, proti který jsme všichni tak malí. A začala jsem děkovat, jako v životě už po tolikátý.

Za každý rozhodnutí každýho jedinýho dne. Za to, že mě ta skládačka dovedla až sem, přesně v tomhle čase, přesně na tomhle místě a přesně za těchto okolností. Že každej pád z nás udělá silnějšího člověka, když si to dovolíme. Za to, jak je důležitý přestat řešit, co si o nás myslí ostatní, a začít poslouchat svý srdce a svou duši. Přestat se bát „jak to dopadne“, jít správným směrem a věřit, že je všechno dobrý. Že k tý cestě patří slunce i mlha a že to prostě tak je. Že nezáleží na vzdálenosti, když na vás čekaj lidi, který máte rádi. Třeba ten kluk v bytě plným obrazů a kytar…

PS: Tahle fotka je od Honzy Strakoše z www.mood.cz. Na týhle vyhlídce jsem spala. A bylo to krásný :)