Nepohádka... (1)

Podívala jsem se na něj. Vší silou jsem se snažila ovládnout třes, kterej projížděl celým mým tělem. Najednou jsem viděla to, co už viděli všichni mí muži. Jeho světle modrý oči byly teď skoro černý. Věděla jsem, že ten, kdo mluví, není Matěj, ale Něco. Tělo, který leželo vedle mě, bylo prázdný. Kam odchází duše, když spíme? Kam odchází duše ve chvíli smrti? A kam odešla teď? „Je to jen zasraná zkouška z druhý strany. Nemůžeš za to ani Ty, ani já,“ říkala jsem mu, když jsem se jej snažila obejmout z posledního zbytku sil. Ale už byl daleko.

Velkej fanoušek hororů jsem nikdy nebyla. Jako malá holka jsem se bála dotknout nohama podlahy, když se mi v noci chtělo na záchod. Měla jsem strach, že je pod postelí vlk, kterej mi tu nohu ukousne. Na táboře v lese jsem si svítila baterkou do kadibudky. Bála jsem se, že je tam dole příšera, co mě stáhne. Jednou mi tam ta baterka spadla a ráno se tomu všichni řehtali. V tý třetí třídě mě nenapadlo, že na světě může být něco, co mě dokáže stáhnout mnohem hlouběji než do díry plný sraček.

Teď sedím na posteli v Matějovým bytě. Dívám se do najednou tak cizí tváře a vím, že už tam dávno nemám být. Venku je tma a prší. Přátelé mi neberou telefony a domů to mám sakra daleko. Na zdi visí Matějova reprodukce Dalího Krista. Moje jediná kotva pro tenhle večer. „Tohle je peklo, Sáro. Chci, abys byla pryč…“ Bolest. Bezmoc. „Lásko, tohle není peklo. Ale přišlo to z něj,“ slyším svůj zlomenej hlas v mrazivým tichu.

Toho, že se kolem mě točí věci mezi nebem a zemí, jsem si začala všímat kolem svých pětadvaceti. Chlapík, kterýmu jsem říkala Podivuhodný a v tu dobu jsme spolu žili, mnou právě mrštil o zeď chvíli poté, co jsem na něm roztrhala manšestrový sako. Hnědý. Zimní. Řvali jsme na sebe do bezvědomí. Cítila jsem, že mě ovládá něco, co nedokážu pojmenovat. Nechápala jsem, odkud se to zlo bere. Proč je najednou nejbližší člověk tím, kdo mi nahání čirou hrůzu. Tu hrůzu, ve který jsem na něj šla s nožem. Tu hrůzu, se kterou jsem v noci pozorovala tmavou skvrnu na stropě, která se každou vteřinou zvětšovala. „To je přece jenom krev,“ smál se s očima plnýma nenávisti.

Začalo to s ním? Nebo už ve čtyřiaosmdesátým, když čistý vědomí začínalo dostávat tvar? Tehdy, když se jedna úžasná žena z malý příhraniční vesničky rozhodla, že chce mít dítě? Když se rozhodla, že otcem bude právě on - ten, kterej mi možná předal klubko zašmodrchanejch genů plných podivný temnoty?

Unaveně balím další cigárko. Dneska nejsem hipster. Piju instant s mlíkem, jen aby nevypadla ze zajetých kofeinových kolejí. Hlava mi už po mnohahodinový cestě domů nefunguje. Vlastně už nevím, kolikrát jsem se tohle děsivý tajemství snažila rozluštit. Cítím ale, že tentokrát už je blízko. A zároveň vím, proč jsme se s Matějem potkali. Měla jsem vytáhnout na světlo všechny jeho stíny. Ty, který jsou možná tak moc podobný těm mým. 

(pokračování příště... )