Nepohádka... (2)

Myslela jsem si, že jsem blázen. Na tři týdny jsem skončila za zdí, jen abych zjistila, co mi je. Všichni mi říkali Princezno, nechápali, co tam dělám, když se pořád směju a vůbec, když vypadám tak v pohodě. Jo, bylo mi tam dobře. Démoni, který jsem nechala za branou léčebny, spali. Kreslila jsem. Hodiny jsem trávila na cigárku s feťákama a gamblerama, kteří se sem přišli zašít, protože na vedlejším detoxu měli momentálně plno. Jeden z těch kluků mi dal obrázek Ježíše, kterej v peněžence nosím dodneška.

Návrat do reality byl mnohem horší. Neustála jsem to ani dvě hodiny a padlo to na mě jak těžká deka. Vlastně hned potom, co jsem odemkla dveře od bytu. Na cestu jsem od doktorů, kteří mě nechtěli léčit, ale medikovat, dostala aklimatizační „kápézetku“ – něco na uklidnění a pár prášků na spaní. Vzala jsem je všechny najednou. Ještě předtím jsem Podivuhodnýmu napsala pár vyděračských sms o tom, jak chci umřít.

Sedím na gauči s hrnkem svatojánskýho čaje. Už nemám ani sílu brečet. Poslední slzy viděl před pár dny Matěj. Teď už je jen sevřený srdce úzkostí a bolest, ve který otevírám jeden hrob za druhým. Podivuhodný? Proč tam ještě byl? Neměl už dávno psát jinej příběh? Jenže tenhle příběh byl taky o závislosti. Nejen o tý majetnický závislosti a strachu nebýt sám. Závislostí, která mě v tomhle šíleným vztahu ovládla, byl sex. A to už je sakra jiná pohádka, o který jsem do tý doby neměla ponětí.

Tahle pseudopohádka, ve který odevzdáváme tělo (a v ideálním případě i srdce) druhýmu člověku, ale vůbec není pro děcka. Sex je malá smrt. Netuším, jak to máte vy, ale já o sobě v těch chvílích fakt moc nevím. Duše je možná tam, kam odchází, když to tady vypneme. Jsem součástí jeho, on je součástí mě. Jedna bytost Lásky. Muž i žena zároveň. Výlet do vesmíru, zastavení v jedný nekonečný vteřině, která obsahuje úplně všechno. Je to největší i nejničivější síla na světě. Chvíle kdy není „bylo a bude“. Absolutní, čistá přítomnost, začátek i konec… Vážně mám pokračovat? Nechcete si na to přijít radši sami?

Průser je, že se v sexu otvíráš úplně všemu, nejen druhýmu člověku, ale i věcem mezi nebem a zemí a dokážeš si na sebe natahat nejrůznější energetickej shit. Kdo ví, s kolika bytostma v tu chvíli vlastně spíš, pokud… Ale k tomu se ještě dostaneš, Sáro.

Pak jsem se od Podivuhodného postupně odstřihla. Naposledy jsem ho viděla před Vánocema. Přinesl nějakej dárek a pak se mě snažil znásilnit. Na rozloučenou asi. Víte, že ženská v ohrožení může mít obrovskou sílu? Jinak si nedovedu vysvětlit, jak jsem toho stokilovýho chlapa dokázala vyhodit z bytu a pak za ním definitivně zavřela dveře. Ještě pár měsíců jsem na okenním parapetu nacházela kytky. Dopisy. Věděla, jsem, že Podivuhodný stojí pod oknem, zatímco spím, nebo se aspoň snažím usnout. Jo, bylo to děsivý. Tušila jsem taky, že mě sleduje. A pak zmizel v čase a přišel Lu. A s ním i přímá linka do světa démonů. 

(Stsl děkuje za návštěvu. Tak zase zítra...? )