TEN příběh 12

Ani nevím, kde všude jsem pak spala. Vzpomínám na nejúžasnější ubytovnu v klášteře, kde měl každej z poutníků svou vlastní komůrku. Čisto, neuvěřitelnej klid a jako bonus meditační zahrada. Nebo na jeden hodně rušnej albergue, kam jsem dorazila v horečce od komářích štípanců. Mast, kterou mi pak vyrobil indickej ošetřovatel, byla ten nejlepší dárek, jakej mi snad kdo v životě dal. A taky jsem se tam seznámila s Chrisem.

„Jdu první den s lidma a je toho na mě nějak moc. Je to strašně rušný, nejradši bych to zabalila a dojela do Santiaga busem,“ řekla jsem mu ten večer. Ten sympatickej Rakušák se začal smát. „Hele, tahle cesta ti neukazuje to, co chceš, ale to, co potřebuješ. Jestli chceš bejt pohodlnej turista, tak prosím. Klidně tam dojeď, už jsi ušla dost. Ale zrovna ty turista nejsi,“ říkal, když jsme seděli venku s pivem a už skoro svítalo. Máš pravdu, nejsem. Další dva dny pokračujeme v dost podobným tempu a stihneme toho probrat celkem dost. Říká, že jde Camino už potřetí, tři roky za sebou. Nejdřív si řešil osobní věci, teď už to prý bere jako takovou každoroční dovolenou.

Chris chodil s Češkou, ale česky nemluví. Já kdysi maturovala z němčiny, ale německy už nemluvím, takže jedeme oba přes angličtinu. S bývalou přítelkyní to měli stejně. „Vztah s cizinkou byl skvělej v tom, že když nepoužíváte svůj rodnej jazyk, nemůžete si tak často lhát. Jste k sobě upřímnější, míň mluvíte a řešíte jen to podstatný,“ říká. Tomu rozumím. A přijde mi to logický. Jen bych se asi nedokázala vzdát slovních hříček, stejnýho humoru a narážek na Cimrmany. I když, kdo ví.

Camino je úžasný v tom, že je naplno. Jdeš s někým chvíli a máš pocit, že se znáte celej život. Když se pak loučíte, připadá ti, žes ztratil někoho moc důležitýho. Takhle jsem to měla hned několikrát. I když mě lidi ze začátku fakt štvali a chtěla jsem jít sama, jsem vděčná za každej kilometr vedle ostatních. Jednou jsem v lese bloudila se španělskou šamankou, podruhý snídala v pět ráno čerstvý pečivo se dvěma holkama z Itálie, poslední kilometry před Santiagem jsem šla s chlapíkem z Francie. Netuším, jak to ta cesta dělá, ale pokaždý jsme řešili přesně ty věci, který jsme si vyřešit a vyříkat potřebovali. Pak jen popřát si šťastnou cestu a jít dál.

Deset kilometrů před Santiagem. Jsem hladová, chce se mi brečet, jsem dojatá a vyděšená, cítím se šíleně sama a mám pocit, že každou chvíli dostanu infarkt. Jím asi nejdražší sendvič na světě a bojím se….

Ty poslední kilometry jsem už jen brečela a děkovala. To je mimochodem dobrej způsob, jak strávit jakoukoli pouť. Jdi a děkuj. Za všechno, co máš. Za to, že máš nohy, který tě nesou. Že vidíš přírodu kolem sebe. Že vidíš. Slyšíš. Máš peníze a můžeš si koupit jídlo. Máš peníze a můžeš koupit jídlo někomu jinýmu. Jsi svobodná a mohla jsi sem jet. Máš rodinu, která na tebe myslí. A přátele. Začneš vyjmenovávat jednoho po druhým a děkovat jim. A s touhle vděčností jdeš a jdeš a jdeš… Každej den, jakoukoli cestu a celej život. 

Santiago de Compostela. Vcelku malý město, narvaný poutníky z celýho světa. Potkávají se před katedrálou, ke který já už se plazím z posledních sil. Najednou v hlavě pusto prázdno, bez emocí, ty jsem nechala na cestě. Žádný osvícení se nekoná. Píšu Chrisovi, že jsem na místě. Drží mi místo v malým hotelu, jdeme na večeři a na pivo. Najednou mám pocit, že už v týhle turistický a předražený atrakci nemám co dělat a místo minimálně jednodenní aklimatizace a oslavy toho, že jsem sem došla, vyrážíme s Chrisem ještě na třídenní cestu. Finisterre. Konec světa.