TEN příběh 1

Ve vlaku jí pomalu usychaly slzy. Rozmáčenej make-up vem čert, stejně tam na nikoho dojem dělat nebude. Sedmnáctýho listopadu se spolu naposledy opili. Na den svobody, jak výstižné. Ona řvala bolestí, protože zase prohrála v boji s démonama, který ji od tohohle chlapa definitivně odřízli. Jemu se ulevilo, protože už nemusel zbytečně lhát a mohl být s tou Druhou, která už je vlastně První. Střih. Takže je tady.

Malý příhraniční město s nulovým příslibem zářivý budoucnosti. Šedo. Oprýskaný fasády. Velký nápisy, který neslyšely slovo design. Křiklavý poutáky na akce a slevy, což v překladu znamená to, že lidi nemaj prachy. Nacpaný hyper a supermarkety. Nakupující, co chtěj hodně za málo. Špatný kafe. Špatný jídlo. Zastavárny. Vietnamský hadrárny a lidi v těch hadrech. Fast food. Nevkus. Kýč. Výlohy, který se zasekly někde v osmdesátých letech. Vrcholem kulturního života je koncert Věry Martinový v hotelu Dukla.

Vystoupila a pomalu se nadechla vzduchu, kterej teď bude dýchat každej den na bůhvíjak dlouho. Možná tady zůstane napořád. A možná za půl roku práskne do koní, jen co se zajizví ta bolavá svině, kterou nosí uprostřed hrudi. Anebo taky nezajizví. Slíbila, že se postará o dům a myslela si, že to je hudba budoucnosti. Ta budoucnost trvala přesně čtyři měsíce od pohřbu. Holka, co tady chceš dělat, ptá se sama sebe. Utéct. Schovat se. Splnit slib. V hlavě jí běhají tisíce opilých permoníků, blábolí jak dělníci na babylonský věži. Jen jeden hlásek chybí. Ten, kterej říká Budu tady žít.

Barevná jde ztemnělým městem do svýho novýho domů. Staronovýho domů. Vlastně nejvíc „domů“ od chvíle, kdy před lety vrátila klíče od domku pod Pálavou. Od tý doby se dlouho nikde necítila takhle. Doma. Věčný pendlování, když ne zmatený stěhování od jednoho chlapa k druhýmu, tak aspoň přesuny v rámci jednoho města. Dvanáct let jako šnek s domečkem na zádech. Sem jezdila dýchat, když už se jinde dýchat nedalo. V posledním roce čím dál častěji.

Před uřvanýma očima projíždí celej ten film. Časová smyčka neuvěřitelných dvou let, který by daly na filmovej scénář. A vlastně na něj daly. Jen už ten film, ve kterým hrála Julie Roberts, natočil někdo jinej a v trochu jiných kulisách. Myslela si, že je to o ní. Bylo to o ní. O nich. Byli tam všichni. Barevná, Dredař, Fotograf i Poutník s modřemodrejma očima…

Zapálila si cigaretu. Pro tuhle chvíli nemyslela na to, že díky tý nikotinový krásce nejspíš zestárne a předčasně umře. Je roztrhaná na mraky. Happy end se nekonal a ona se vrací o měsíce a měsíce zpátky, aby si ještě jednou projela ten příběh. Ani neví, pokolikátý už. Neví, proč se takhle ničí, tahle sebelítost jí ale pro tuhle chvíli padne jak ulitá. Jak ulita. Ta, do který se může schovat a třeba se tam uchlastat nebo ubrečet. Co je komu do toho. 

(pokračování příště)