TEN příběh 6

Takže jsem v Portu na letišti. Červený víno, který v letadle používám jako anestetikum a antidepresivum v jednom, pomalu přestává působit. Jdu si ven zapálit. Aeroporto. Aero-Porto. Krásný. Je jedna ráno, rozhodla jsem se, že tady počkám přes noc, protože řešit ubytko někde ve městě se mi nechce a platit noc navíc taky ne. Nejsem tady sama. Letištní hala je plná zakuklených postav ve spacácích. Usnout se mi podaří asi jen na hodinu, a to ještě ne v kuse. „Drahoušku, Vy se musíte vyspat,“ říká mi stará paní v první kavárně, kde se ráno svezu na barovou židličku. Ještě mě pohladí po tváři. To je milý. Vím, že se potřebuju vyspat, ale penzion, kde máme s Lenkou na tři dny zamluvený bydlení, než se ze mě definitivně stane poutník, otevírá až za pár hodin. Potřebuju ještě jedno kafe. A všechny ty úžasný portugalský sladkosti. Na tyhle pekárničky jsem se těšila od jara a mám pocit, že se jich nikdy nepřejím. Prší a město pod mostem, kterej stavěl Eiffelův žák, je šedý. Přesto jsem se do něj zamilovala na první rozespalej pohled.

Nejsem historik, nezajímají mě letopočty, nepamatuju si jména panovníků. Pokud potřebuju nějaký fakta, zeptám se někoho, kdo tomu rozumí, nebo zadám heslo ve Wikipedii. Je pro mě zbytečný, snažit se zapamatovat názvy památek a nechodím do zaprášených muzeí. To, že Porto založili Keltové někdy ve čtvrtém století, je sice fajn, ale pro mě to má asi takovou výpovědní hodnotu, jako že Monika Absolonová má novýho chlapa. Obdivuju stavby, ale nezkoumám jednotlivý barokní detaily katedrál a vyhýbám se ulicím, kde je nejvíc turistů. Na cestách mě vede jakási energie míst, to, jak se v nich cítím. A taky chuť a čich.

Na každým takovým výletě přiberu pár kilo, protože jsem jednoduše žrout. A navíc portugalský jídlo je kapitola sama pro sebe, jak už jsem se přesvědčila na jaře. Vůbec netuším, co bych tady jedla, kdybych se vrhla na nějakej supermoderní výživovej směr, kterým v poslední době žije kdejakej pražskej hipster. S paleo jídelníčkem tady nemáte šanci, bez pečiva to nejde v celým Portugalsku. Tady v Portu je navíc vyhlášená specialita, nad kterou by asi výživoví poradci zoufale protočili panenky. Ve svým bulimicky nejfanatičtějším období bych se na ni buď ani nepodívala, nebo na chvíli snědla tři porce. Francesinha, v překladu Francouzka, je kalorická bomba plná lepku, tuku a masa, takže smůlu by měli i vegetariáni. Je to vlastně pečenej sendvič z toustovýho chleba, ve kterým je hromada salámu, šunky, masa a klobásek, je politej roztaveným sýrem a navíc plave v pálivý omáčce, ve který z ingrediencí převládají čerstvý rajčata a pivo. Aby toho nebylo málo, jako příloha se dává hromada hranolek. Takovej oběd vás buď katapultuje do orgasmickýho gastronebe, nebo dočasně zabije. Mně se stalo obojí najednou.

Porto, i když je druhý největší portugalský město, mi připomíná rodný Znojmo, protože se v něm cítím dobře a klidně. Protože to údolí kolem řeky Douro, která rozděluje část s památkama a část se sklepama plnýma portskýho vína, vypadá jako zvětšenina Dyje v Gránickým údolí. Vinohrady nevidíš, ale cítíš je všude kolem. Historická část města se tak trochu podobá Praze, ale davy turistů jsou v ní tak nějak hezky rozptýlený. Na rozdíl od Lisabonu je Porto klidnější a mnohem míň barevný, i když nechybí všudypřítomný kachlíky na fasádách domů. Co tady chybí, ovšem v pozitivním slova smyslu, jsou reklamy. Ne že by vůbec nebyly, ale jsou umírněnější a rozhodně se nestane, že by výhled na nějakej skvost, kterej je jako celá historická část města v UNESCU, zakrýval plakát s polonahou ženskou, která se snaží prodat cokoli od piva po, jak je v našich končinách zvykem a má to být jakože vtipné, stavební materiál.

Ten den vonělo Porto deštěm, rybama a řekou. Na ní se v poklidu pohupovaly lodě s nákladem dřevěných sudů plných vína. Obloha byla líná a v klikatých uličkách, kde nebesa tvořily navzdory dešti šňůry plný čerstvě vypranýho prádla, se toulaly kočky. 

Když přestalo pršet a já jsem seděla na zídce u katedrály, uviděla jsem je poprvé. Byli dva. Muž a žena kolem padesátky. Oba jako z reklamy na outdoorový sporty. Kraťasy, větrovky a pohorky. Batohy na zádech. A na nich každý po jedné mušli hřebenatce, symbolu Svatojakubské cesty. Mířili do kanceláře katedrály, aby dostali razítko do poutnickýho pasu.

Ono je to Camino totiž docela byrokracie. Pokud chceš být poutníkem, musíš si nejdřív vyřídit průkazku, španělsky credencial. Tu si vezu v batohu už z Prahy, kde se o poutníky stará organizace Ultreia. Křesťanská, jak jinak. Díky jejich bezvadně zpracovaným webovkám jsem i přes šibeniční termín odletu získala o Cestě jakousi představu a pročetla pár zápisků putujících našinců.  Díky holkám, který o svý cestě napsaly rok přede mnou, jsem se dozvěděla třeba to, že na portugalskou trasu jsou zbytečné pohorky. Náročných úseků tady prý není moc a cesta vede většinou přes obydlený území. Čeká mě tři sta kilometrů většinou po asfaltkách nebo lesních cestách, jsem ráda, že se nemusím táhnout s těžšíma botama. Balím si sandálky a lehký běžecký tenisky. Po chvilce váhání přidávám i velmi elegantní plastový balerínky. Zbytečně, myslím si, ale co kdyby. Nakonec chodím úplně v pohodě i v nich a dokonce jsem schopná ujít i pár kilometrů denně bosá. K velkému pobavení sebe i ostatních, podotýkám.

Kdybych neměla credencial, pořídím si ho tady. Takhle si aspoň jdu pro razítko, podle kterýho se určuje začátek cesty. A taky ho jako poutník ukazuješ v ubytovnách, který jsou rozumně rozmístěný zhruba po třiceti kilometrech až do Santiaga. To je totiž asi tak maximální vzdálenost, kterou je průměrnej poutník schopnej ujít za jeden den.

Žádnýho svatojakubskýho průvodce nevlastním, knižně ani elektronicky. Beru si provizorní mapu, která z Porta ukazuje tři oficiální cesty. Mám jasno. Podél oceánu, samozřejmě. Ale to až za tři dny. Teď si ještě užiju dámskou jízdu plnou jídla a vína…