TEN příběh 13

Sedím na pláži na konci světa, už třetí den. Dvakrát jsem Finisterre opouštěla, dvakrát mě vrátila zpátky. K sobě samé. Na nejzápadnějším konci Španělska jsem absolutní. Aqui ahora. Now is good. I miss nothing.

Netušila jsem, že opravdové Camino začne až po tři sta kilometrech, až když nechám slavné Santiago za zády. Netušila jsem, že existuje místo, kde se zastavil čas. Kde je jen přítomnost. Netušila jsem, že se na týden ocitnu v podivném hostelu, který patří starýmu šamanovi. Že budu spát nejdřív ve stanu na zahradě a pak na půdě plné lidí. Že teprve tam se rozložím na ty nejmenší kousky sebe samé. A netušila jsem, že se na tomhle konci světa zamiluju. To asi netušil ani Chris. Ale já jsem věděla, že On není ten člověk, pro kterýho se děje celá tahle transformace. Nechala jsem ho jít a myslela, že půjdu taky. Jenže Finisterre mě nepustila.

Ta ubytovna mě tak nějak zastavila sama. Šla jsem se podívat dovnitř a věděla, že tady musím ještě minimálně jeden den zůstat. To když mi otevřel ten nádhernej vysokej Španěl. Tak jsem zůstala. Druhý den jsem si sbalila batoh a vydala se na další cestu. Chtěla jsem vidět ještě jednu malou vesničku, o který Chris říkal, že je kouzelná. Po třech kilometrech se mi ale před očima ukázala tvář toho chlapa a já se málem přerazila, abych utíkala zpátky. Zůstala jsem další dny a vypnula mozek. Vůbec jsme spolu nemluvili, jen jsme se na sebe usmívali, když jsme se potkali někde v prostoru. Každej jsme si dělali to svý, já začala v hostelu uklízet a pomáhat s přípravou společnejch večeří, on se staral o ubytovávání dalších poutníků. A pak jsme jednou prokecali celou noc. O Bohu, o Cestách, o nás. O všem, co jsme, co řešíme. Chris měl pravdu. V cizí řeči si toho nemůžeš moc vymyslet, takže to byla noc přítomnosti a pravdy.

A já se ráno vzbudila a věděla jsem, že mise je splněna. Finisterre mě pustila. Šla jsem se s ním rozloučit. „I love you, Luiz“, říkám. „I love you, too“… A to je možná to tajemství. Prostě jen milovat. Prožít si tenhle bezpodmínečnej cit, jen si to dovolit. A odejít. Nebo nechat odejít.

Putovat a být poutníkem není těžké. Těžké je být poutníkem i mimo Camino. A to je ono, přenést Camino exterior do svého srdce a žít Camino interior. Na Cestě jsem mluvila s mnoha lidmi o Jednotě. Ale ten moment, když jsem Jednotu zažila, si na Facebook dát nemůžu…

Mnohokrát jsem slyšela od ostatních poutníků a říkala i jim, že Camino je Život. Jsem silná. Odjela jsem se svou „very basic“ angličtinou sama do cizí země, ušla pěšky tři sta kilometrů, překonávala bolest, strach, zlost, vztek. Ztrácela a nacházela jsem cestu. Šla jsem v horku, mlze i dešti. Potkávala a opouštěla jsem lidi. Spala v divných ubytovnách, perfektních hotelech i na zahradách. Brečela jsem štěstím i totálním vyčerpáním. Bojovala s útoky deprese, zamilovala se a nechala odejít. Našla jsem svou rodinu, daleko od té pokrevní. Poznávala jsem různé mentality i reality a viděla mnoho svých zrcadel. Potkala jsem spoustu svých andělů i fantomů.

Pozorovala jsem vlny a stála pevně v nich. Pozorovala jsem vlny emocí a snažila se rozumět lidem beze slov. Bylo by jednoduché tam zůstat. Ale chci mít Finisterre v srdci. Napořád.