TEN příběh 4

Červen

Tu letenku jsem měla koupenou už víc než půl roku. V lednu přišly do kavárny dvě holky, unavený po noční směně. Kafe! V ruce průvodce po Indonésii. Začaly jsme se bavit o cestování, o tom, jak ráda bych taky celý roky někam jela. Jenže kariéra. Jenže chlap. Jenže tisíce výmluv. „V srpnu letíme do Indie, do Ladakhu, hledáme čtvrtýho, tak pojeď s náma.“ Vidím je poprvé v životě. Letenku mám do týdne.

Někdy vám Osud prostě otevře dveře tak nečekaně, že nezbývá než kývnout. Za sedm měsíců odlítám. S cizíma lidma, do cizí země. Pět týdnů v nejvyšších horách světa. Bez předchozí zkušenosti s podobným výletem. Bez očekávání. Bez zbytečných emocí. Cítím, že to je přesně to, co teď potřebuju, co musím udělat. Kde jinde zapomenout na všechny svoje sračky? Kde jinde se dát do klidu a získat nad vším tolik potřebnej nadhled, než v Himalájích? Cestu neplánuju, přijímám instrukce, který mi sporadicky chodí mailem od nadšených spolupasažérů. Máme být čtyři. Já, ta holka z kavárny, její manžel a bratranec. Ty dva nejspíš potkám až na letišti. Skoč a leť.

„Teda, Vy se vrátíte úplně osvícená,“ vtipkují někteří zákazníci, kterým říkám o své cestě. A těžko jim budu vysvětlovat, že na to největší osvícení jsem sáhla právě tady. U myčky plný hrnků od kafe. Při utírání stolů. A s každým úsměvem, kterej jim ze srdce věnuju a oni mi ho oplácejí. Tohle je meditace. Soustředit se na přítomný okamžik. Na to, kým jsi tady a teď. Bez ohledu na to, jestli máš na sobě manažerský sako, nebo uklízíš záchody. Že ta největší škola jógy, která tak moc mluví o potlačování vlastního ega, se ke mně dostala právě na tomhle šíleným místě plným konzumu, rychloobrátkového zboží a zbytečností, který ani nevím, k čemu se používají. Že za tím mým věčným úsměvem je někdy prostě jen radost z toho, že jsem. Přítomnost. A že mě ty jejich hry zákazník/obsluha nebo manažer/uklízečka prostě baví pozorovat. Ta Indie bude výlet, ale duchovní cestu mám někde úplně jinde.

A do toho ten kluk s modře modrýma očima. Tři krátký setkání a tři momenty, kdy jsem si byla naprosto jistá tím, že na tohohle chlapa jsem čekala celej život. Poprvé. Začátek roku, já rozbitá, na kost vyhublá a vynervovaná. On, odjíždějící za pár dní na půl roku. Do Indie, jak jinak. Podruhé. Já pět minut potom, co mi Dredař řekl, že už není sám. Týden po rozchodu. „Pane Bože, já se taky chci do někoho zamilovat!“ On, stojí s kolegyní u baru. „Ty mi na sebe dej okamžitě kontakt,“ slyším se říkat, aniž bych věděla proč. Píšu si mailovku. Potřetí. Já rozhodnutá, že ať je to z jakýhokoli důvodu, na tohohle chlapa počkám. I když jsme si neřekli jedinou větu navíc. Setkání domluveno mezi jeho návratem a mým odletem.

Něco se stalo. Vnímám, že je jen jedna láska a že nezáleží na jménech, která jí dáme. Prostě ji cítím a MILUJU. Můžu ji dávat dál. Miluju Poutníka, kterýho jsem viděla zatím jen na tři krátký setkání. Miluju… a co?

I když mám nahlášený měsíční neplacený volno, vím, že se do práce už nevrátím. Neurčitý pocit, že už budu jiná. Že se nebudu chtít vracet do místa, kde jsem za poslední rok prožila největší štěstí i největší bolest. Že by to byl krok zpátky.

Vygradovalo to úplně nečekaně. Nebo právě čekaně proto, že už jsem v sobě našla sílu postavit se sama za sebe a nenechat na sebe řvát? Protože jsem už nechtěla chodit do práce se staženým žaludkem v očekávání toho, co zase bude špatně? Protože už jsem našla svoji vlastní hodnotu? Kdybych ji našla hned na začátku, možná ten odchod nemusel být tak razantní. Kdybych ji ale našla hned na začátku, možná bych nikdy neodešla od společnosti, od které se „neodchází“, byť jsem u ní nechala spoustu snů, krev, pot i slzy. Nejen ty, které jsou v očích, když stojím před člověkem, kterého si z tohohle pražskýho kávovýho světa vážím skoro nejvíc. „Je mi to strašně líto, ale už pro vás nemůžu pracovat. Jednou ti to všechno vysvětlím. Pro mě tady není místo a já si to svoje musím zase najít,“ říkám a jdu rychle něco dělat, abych se nerozbrečela úplně.

Je to tak, jak má být. Je konec června a dohoda zní, že v kavárně za měsíc skončím. Třicet dnů na to, abych dočistila nedočištěné. Třicet dní, během kterých se rozloučím se všemi, které mám ráda. A pak odjedu do Indie. Tak zněl plán. Deset dní před odletem se asi někde nahoře nade mnou ozval ďábelskej smích. A já jsem odjela úplně jinam.