Kult těla vs. exhibice duše

Pecha Kucha je deset přednášek po dvaceti minutách. Deset lidí mluví o svých tématech, všechny spojuje jeden rámec. Ten večer to byl Kult těla.

Sympaticky střelená performerka ve svý sebeprezentaci ukazuje věci, který jsou tak trochu divný, trochu šokující, nebo pro někoho taky trochu trapný. Dost často se na veřejnosti ukazuje nahá. Dost často to vypadá přinejmenším zvláštně, přestože slečna je relativně mladá a relativně hezká. Pokud nesledujete moderní umění, nebo se aspoň netváříte, že ho sledujete, můžete si klepat na čelo. Obecenstvo teď taky neví, jestli má uznale pokyvovat hlavou, pobaveně se usmívat nebo pohoršeně pokašlávat. Kristina, která sedí vedle mě, je nadšená. Prý takhle už může vlastně být performer úplně každej. Jasněže může. Jen nechápu, proč. Tahle slečna asi nastavila zrcadlo mým předsudkům. A nebo taky ne.

Svlíknout si šaty a ukázat tělo není umění. Přeloženo do češtiny, není to zas tak těžký a zvládne to každej. Dost lidí se u toho třeba nechává fotit. Nahota na prodej, nahota na protest, nahota jako póza, nahota jako … Jako co vlastně? V některých kulturách (a není jich málo) je to každodenní realita. My jsme z ní udělali něco extra. Jsme k prasknutí nacpaní pornem a zároveň se choulostivě odvracíme, abychom si neumazali naše běloskvoucí rukavičky při čaji o páté. Cože? Nahota? Ne, to já bych přece nikdy…!

Někdy to není o celým těle, jen o jeho částech. Těch rádoby intimních. Intimita se z nich ale v tomhle fast artovým pojetí vytrácí. Když malí kluci kreslí na zeď kosočtverce, je to „normální“ a bez emocí. Když ale ty kosočtverce ztvárňuje z různých materiálů velkej kluk, kterej léta studoval ve výtvarným ateliéru, je to „umění“. Byť na piču.

Kult těla nás zahnal tam, kde jsme. V extrémech. Jedni jsou posedlí svým i cizím vzhledem, dokonalost hledají mezi činkama a na karimatkách tělocvičen. Jiní ulítají na jídle a dietách. Další se ohánějí pseudouměním a kontroverzí, která vlastně až tak moc nic neříká. A mezi tím vším tak trochu absentují exhibicionisti duše.

Možná ze mě teď řve uražená ješitnost holky, která se nikdy nestala baletkou. Která chtěla být modelka a pak se celý roky neuměla normálně najíst. Možná mě všechny tyhle vygradovaný a nesmyslný performance prostě serou. Mám plný zuby toho, že je úplně běžný kdekoli vidět jeden cizí rozkrok za druhým, zatímco lidi jsou si čím dál tím dál. Cítím strašlivou bezmoc, když mám mluvit se třináctiletou holkou, která se dává klukům někde v křoví, protože jí to připadne normální. A přitom vůbec neví, kdo je uvnitř sebe. Možná je mi jen smutno z toho, že tady kdekdo svlíká šaty a ukazuje tělo, protože si myslí, že je to všechno. A možná je mi smutno z toho, že to u některých lidí opravdu je všechno.