TEN příběh 5

Červenec

Jak moc věříte na Osud? Znamení, která nám ukazují cestu? Možná je to moje pohodlnost, možná odevzdanost, možná odvaha. Těžko říct. Těžko soudit. Ale někdy je těch věcí tak moc najednou, že jsem se naučila je nepřehlížet.

Jestli jste se někdy pokoušeli vyřídit si vízum na indický ambasádě a povedlo se vám to na první pokus, máte můj nejhlubší obdiv. Už jen formulář na jejich webu jsem vyplňovala čtyřikrát. Dobře, nejsem zrovna technický typ, to nebude chyba velvyslanectví, ale i tak jsem začala ztrácet nervy. Tím víc, čím blíž bylo datum odletu. Samotná cesta pro vízum pak byla ještě dobrodružnější. Na ambasádu bych teď došla poslepu, protože jsem tam strávila asi dva dny. Nejdřív špatná fotka. Potom chybějící kopie bůhvíčeho a nakonec snad nesprávná otevírací doba, tedy chyba opět na mé straně, ale i tak. Když jsem k velvyslanectví mířila potřetí, říkala jsem si v duchu, jestli se na celej výlet nevykašlat. „Evidentně mě to tam nechce pustit,“ zněl mi v hlavě hlas, o kterým si nejsem tak úplně jistá, že byl můj. Když jsem nakonec vízum dostala, vlastně mě to dost překvapilo. Tak fajn, jdu do práce.

Pátek. Poslední prodloužený víkend v kavárně. Kluk je i ve světle umrlčích zářivek krásně opálenej a ptá se, jestli může platit kartou. „Dlouho jsem nebyl v Česku, nemám u sebe peníze,“ říká. „A kam jste cestoval?“ „No, já jsem spíš šel. Francii, Španělsko…“

V ten moment se otevírá někde v zadní straně hlavy šuplík plnej starých snů. Najednou je mi devatenáct. Už rok jsem z přesvědčení vegetariánka (která občas po divokým alkoholovým úletu v kombinaci se všudypřítomnou bulimií sežere všechny řízky z ledničky a pak se tváří, jako by nic). Znovu jsem v kůži tý holky, která právě dokončila gympl na malým moravským městě a poznala se s prvníma lidma, kteří mysleli trochu jinak. Nekomerčně. Nekonzumně. Jirka s Honzou byli dva bráchové, od kterých jsem poprvé slyšela slova jako meditace nebo karma. Mentální léčení. Vizualizace. A další věci, které mě nastartovaly na cestu, ze které jsem v průběhu těch více než deseti let asi milionkrát sešla, abych se ve velkých kruzích nesčetněkrát vracela zpátky k tomu, co už vlastně dávno vím. Co vlastně víme všichni, jen na to občas zapomínáme. Nebo to vůbec nechceme vědět, protože žití v neustálém křečkovitém kolotoči škola-práce-prachy-vztah-hospoda-spát je vlastně mnohem pohodlnější. 

Jestli máme každej v životě svý guru a učitele, pro mě to byli tihle dva kluci, kterým bylo v tý době kolem třiceti. Pamatuju si na páteční večery u ohně ve velký partě. Čajový dýchánky v pokoji, kterýmu vévodila patrová postel vyrobená ne ze dřeva, ale rovnou ze stromu. Vlastně to byl strom, na kterým se spalo. Dům byl otevřenej pro každýho, kdo přišel, proháněly se jím kočky, psi a Jirkovy děti. Byl to pro mě kouzelnej prostor na malý vesnici a tyhle lidi byli první vlaštovkou toho, že se dá žít úplně jinak bez ohledu na to, co si o tobě myslí okolí. V tý době mi bylo dobře v tom, kým jsem, co dělám. Byla jsem čistá. Bez současné závislosti na své nejsvětější trojkombinaci kofein-cukr-nikotin. Bez všech střepů po roztřískaných vztazích. Bez viditelnejch jizev po jiných střepech, který přišly mnohem později. 

V tý době jsem si stála za vším, co dělám. Psala jsem. Učila se fotit na starou zrcadlovku. Dokonce i k jídlu jsem měla rozumnější vztah a celej ten kolotoč kolem ledničky a záchodu se nějakým záhadným způsobem utišil. Měla jsem pocit, že můj život má smysl, před sebou vysněnou žurnalistiku, v mobilu desítky Honzových smsek o životě v Přítomnosti a moudrostí, který neměl vyčtený, ale kterými opravdu žil. Všechny jsem si je poctivě přepisovala do sešitu, co se mi někam ztratil při stěhování a já mám do dneška pocit, že jsem ztratila něco neskutečně důležitýho. On byl jednou z mých nejzásadnějších platonických lásek a dával mi křídla, protože mi věřil. V to, že mám dost síly na to, abych šla po své vnitřní cestě. 

Dal mi klid, hodiny meditací, kdy jsem se poprvé v životě soustředila na svůj dech a knížky, který už jsou snad v povinný četbě každýho, kdo se rozhodne zabývat jakýmsi duchovnem. Celestinské proroctví, Racek, Čtyři dohody a spousta věcí od Coelha. Bez ohledu na to, jak moc v současný době autor vykrádá sám sebe a vaří z vody, jeho Alchymista ke mně přišel jako blesk z čistýho nebe. A s ním i Poutník. Mystickej příběh o cestě do španělskýho Santiaga de Compostela. 

V těch devatenácti jsem byla přesvědčená, že tuhle cestu jednou půjdu. Ta myšlenka byla v hlavě celý ty roky. Občas zastřená kariérou, občas nějakým tím osudovým mužem. Občas jsem slyšela, že se na Camino někdo z mých známých vydal, nebo aspoň zaslechl o někom, kdo ke Svatému Jakubovi šel. A vždycky se mi tak nějak zvláštně zastesklo. Pak ta myšlenka na pár let jakoby zmizela a ozvala se až teď, když stojím před tím krásným klukem, kterej mi kartou platí za kafe. „Vy jste šel Camino? O tom mluvím už deset let. Kdybych měla prachy a čas, hned bych tam vyrazila… Teď budu měsíc v Indii, ale třeba mi to ještě někdy vyjde.“ Další zákazníci, další kafe, myčka. Poutník dopíjí a zvedá se od stolu. „Kdyby Vám to třeba nějak vyšlo, určitě běžte,“ říká mi ještě na pozdrav. Tak třeba příště.   

Sobota. Tý paní jsem si všimla hned. Do největšího elektronickýho showroomu ve střední Evropě prostě nezapadala. Dlouhý vlasy, květinový kalhoty. Hippie. A zároveň čarodějka, mám na ně šestej smysl, vždycky se kolem mě nějaký takový ženy pohybovaly. Odjakživa. Už v deseti letech jsem na táboře potkala Milenu, to byla stará indiánka s nádhernými dlouhými copy ve stříbřitě šedé. Ta mě naučila první věci o síle slov a myšlenek, když mi díky ní a jejímu zaříkávání zmizela sluneční alergie. Ještě roky jsem ji potkávala ve městě jezdit na kole. V sedmdesáti. Krásná, silná ženská. A tahle mi ji něčím připomínala. Kupuje si zmrzlinu a dál postává u pultu. Asi čeká, až jí někdo spraví počítač. A za půl hodiny je u mě zpátky. „Dám si ještě jednu borůvkovou.“ Začne se ptát na kafe, na to, jak si ho doma správně připravit. Tohle vysvětlování úplným laikům za ty roky s přehledem zvládám a navíc mě ta žena docela zajímá. 

„Vy sem nepatříte,“ říká mi najednou. „Jo jo, já to vím, však už tady končím a letím do Indie,“ směju se. Samozřejmě, že sem nepatřím, to jsem věděla už od začátku. A tím víc mě potěší, když to slyším ještě od někoho jiného, navíc v tom správném smyslu. Najednou se čas zastaví. „Tak proto jsem tady, tohle jsem Vám měla říct. Nejezděte do Indie. Jestli můžete, strornujte tu letenku. Vy tam nemáte co dělat.“ Husí kůže po celým těle. A ona v klidu pokračuje. „Ráno jsem se vzbudila a něco mi říkalo, že mám jít sem a někoho tady najít. Tak jsem šla. Když jsem Vás viděla, věděla jsem, že jste to Vy, že Vám mám něco říct. Ale nevěděla jsem, co to má být. Teď mi to došlo, že jsem tady proto, abych Vám řekla, že tam nemáte jezdit.“

Ano, přiznávám, že tohle už zavání nějakým pokleslým žánrem. Ale tyhle věci se mi prostě dějí. Docela ráda bych věděla, proč neustále přitahuju lidi, kteří nejsou tak úplně z tohohle světa a buď jsou úplní blázni (čemuž nevěřím ani na zlomek vteřiny), nebo mají schopnosti, o kterých se nám ostatním snad ani nezdá. Po téhle konverzaci, ze které mi navzdory horku přimrzl úsměv, už se bavíme o „normálních“ věcech, jako je peruánský šamanismus, spřízněné duše nebo halucinogenní rostliny. Taková sobotní klasika ke kávičce. Tu ženu jsem dnes viděla poprvé a naposledy.

Neděle. Nad Ukrajinou sestřelili další letadlo. A večer ta sms: „Na hranicích s Pákistánem se ztratili další turisti. Je to tam teď nebezpečný. Kluci nás budou hlídat. Rozdělovat se nebudeme.“ Není co řešit. Nejedu. I kdybych nakrásně přehlížela všechno to, co mi tady za posledních pár dní přišlo do cesty. I kdyby to mělo znamenat třeba jen to, že jsem srab, kterej se bojí vycestovat takhle daleko a hledá si jednu výmluvu za druhou. Na tuhle cestu jsem se v hlavě připravovala půl roku. Uklidila jsem si celej svůj citovej život, abych mohla v pohodě odjet a nadechnout se pro restart. Chtěla jsem být pár týdnů sama v nějakým indickým klášteře a nehodlám být uvázaná na žádným vodítku, i kdyby to mělo být pro mý dobro. Cítím, jak mi s tímhle rozhodnutím ze srdce padá balvan velkej jako ty Himaláje.

Večer sedím na svý princeznovský posteli s mříží z bílýho kovu a navzdory obrovský úlevě mám vytřeštěný oči a v hlavě jak po lobotomii. Co teď, sakra? Určitě někam pojedu, když jsem se tak rozhodla. Třeba do Bílých Karpat. Nebo do Rumunska. Na festival do Banátu. Nebo zůstanu celej měsíc na Vsetíně, na chatě, od který mi Janička nechala klíče, než odjela do Peru, kde už je tři roky. Budu tam bez vody, elektřiny a bez lidí. Nebo vezmu batoh a navštívím všechny známý, který jsem dlouho neviděla. Začnu na východním Slovensku a skončím v Karlových Varech…. A pak se začnu smát. „Kdybych měla prachy a čas, hned bych šla do Santiaga,“ zní mi v hlavě ozvěna vlastního hlasu. Došlo mi, že se ve vesmíru právě uvolnilo minimálně třicet dní na to, abych tý devatenáctiletý holce splnila sen.

Ráno už sedím u netu a googluju všechno o Svatojakubské cestě. Ke katedrále, ve které jsou ostatky Kristova učedníka, svatého Jakuba, totiž vede asi milion tras. Západní část Evropy je jich plná. Nejstarší, nejfrekventovanější a prý nejmystičtější je trasa francouzská, po který šel i Coelhův Poutník, ale vyrazit se dá prakticky odevšad. Kdo se chce opravdu hodně projít, může vyjít třeba ze Zbraslavi u Prahy nebo z Brna, přes Mikulov a Rakouskem pořád na západ. Vím, že takových střelců, kteří putovali od nás, se pár našlo, ale na tohle nemám ani čas, ani odvahu. Určitě chci jít podél moře. Takže severní Francie a Španělsko. 

Hledám letenky. Projíždím weby pro spolujízdu. Potřebuju se dostat do San Sebastianu, odkud začíná trasa pro Camino Norte. Tímhle směrem ale teď nikdo nejede. A co to vzít přes Portugalsko s tímhle klukem? O portugalský cestě se moc nepíše, ale existuje. Je jich dokonce hned několik. Lenka mi v Lisabonu zvedne telefon skoro hned. „Ahoj, kočko, co děláš příští týden? Nedáme si rande v Portu? Ne, neletím do Indie. Ano, myslím to vážně. Ne, nezbláznila jsem se. A kdy se ti to hodí? Později ne? Aha, tak to nepojedu autem, ale přiletím a počkám tě tam…“ Koupit letenku trvalo pět minut. Jednosměrnou.