TEN příběh 10

Nejsem sama. Bolest, vztek, lenost, sebelítost a místy neskutečné štěstí mi dělají společnost. To je sakra duchovní cvičení! Nenechat se zmítat emocema, prostě je pozorovat a jít. Stejně ti nezbývá nic jinýho. Jak jsem si hledala výmluvy! A pak, po patnácti kilometrech v dešti, mokrá, hladová, všechno tě bolí a najednou je před tebou další kopec. Nevíš, jak daleko ti zbývá do konce. A ty jsi šťastná, směješ se na protijedoucí řidiče, když sedíš na zemi pod stromem a sypeš si do pusy poslední sušenkový drobečky. Jsi šťastná, že jsi součástí toho všeho. Ta cesta se o tebe postará. Tak, jako ti dala v lese do ruky hůl na cestu. Tak, jako ti dává sílu, o které jsi nevěděla, že ji máš…

Putování v dešti je na Caminu celkem běžná věc. Čím blíž jsi k Santiagu, tím menší je pravděpodobnost, že nezmokneš. Španělská Galicie je totiž anglickým počasím proslulá. Mně déšť chytl ještě v Portugalsku. Zato to byl jediný den, kdy jsem v něm musela jít delší úsek trasy.

Dneska mě začíná všechno bolet. Nejvíc vím o kyčlích, který jsou přetížený z batohu, stejně jako kolena a kotníky. Taková poutnická svatá trojice, řekla bych. Od rána pobaveně pozoruju, jak se sama před sebou vymlouvám. Ještě kafe, než vyrazím. Ještě cigaretku. A tamhle je obchod, co kdybych si koupila něco sladkýho? Zastavuju se na pláži, sbírám kamínky ve tvaru srdce. Fotím. Obloha už mezitím dostává ocelově šedej odstín a když se konečně vykopu na cestu, která má mít dneska kolem dvaceti kilometrů, padne první kapka. Pláštěnku mám samozřejmě úplně na dně batohu, tak se rozložím na autobusový zastávce. Kolem mě ujíždí před deštěm kluk na kole. „Bom camino!“ volá.

Tenhle pozdrav je mimochodem asi to, co mi na celý pouti dává největší sílu. Šťastnou cestu. A čím dýl jdu, tím víc si uvědomuju, že to není jen přání toho, abys v pořádku došla ke katedrále. Čím víc se potkávám s lidma a slyším jejich příběhy, dochází mi, že to je i přání, abys všechno zvládla. Že ostatní vědí, proč jsi tady. Že jsi na nějaký svojí osobní křižovatce a řešíš věci, který nejdou vyřešit jinak. Po cestě jsem vyslechla tolik příběhů. A tolik jich bylo podobný tomu mýmu. Mnohé z nich byly o rozvodech, o rozchodech, o ukončení práce, o pocitu prázdnoty, když najednou nevíš, jestli to, co děláš, má smysl. Camino, stejně jako kterákoli jiná poutní cesta, kterých máme tady v Evropě víc než dost, ti ukazuje, že musíš prostě jít. A s tím životem je to úplně stejný. Nevzdat to a jít. Ono jednoho dne totiž přestane pršet. Ty budeš stát v lese a ještě celá mokrá a špinavá od bahna pozorovat poslední kapky, který se drží na listech, zatímco nad tebou už pomalu leze slunko.

Tady taky přestalo pršet. Ale to už jsem převlečená a ubytovaná v opravdickým poutnickým albergue, kam přicházím kolem sedmý hodiny večer. Je to velikej barák hned vedle kostela. Noc za pět euro. Na pokoji šest patrových paland, vzduchu minimálně, na zemi se suší dlouhá řada bot ve všech velikostech. Nohy v trekových sandálech dnes dostaly zabrat, rozmoklá kůže je na několika místech do krve rozedřená. Zítra musím vystřídat boty. „Na tom našem hezkým českým fashion zvyku nosit do sandálů ponožky, možná něco bude,“ říkám si těsně předtím, než usnu jako špalek.