TEN příběh 3

Duben

Říká se, že každej člověk, se kterým se vyspíme, v nás zanechá neviditelný energetický vlákna. Podle peruánských indiánů je v sobě máme napořád. Podle buddhistky Majdy se ztratí za devadesát dní. Tahle varianta mi připadá rozumnější. Vyhlašuju soukromej „Projekt 90“. Nechci už nikoho řešit, nechci rychlovky na noc ani pseudopokusy o vztah, kterej by stejně fungoval jen jako náplast. Začínám stříhat metr. A hned se objevují. Ti, kteří nezůstanou a nepočkají. Pozvání na kávu od známýho výtvarníka. Večeře. Zkoušky, zkoušky, zkoušky…

Květen

Odlítám na pár dní do Lisabonu. Mám za sebou jaro plný chlastu, chlapů, sebezpytování, bezedných depresí a pohledů do očí Toho, který si mě chtěl vzít, ale neudělal to, protože jsem ho zahnala. Nic na světě nebolí tak moc, jako setkání s někým, koho pořád tak strašně moc miluješ, ale on už je jinde. Utíkám do náruče prvního kluka, kterej mi v tu chvíli přebíhá přes cestu. Rozbíjím jeho i sebe. Nemá to cenu. Chci zpátky ke svýmu Dredařovi, nádhernýmu štěněti, kterej pořád neúnavně chodí do kavárny, i když dredy už dávno nechal u svý holky v Holandsku a vypadá jako nějakej týpek z reklamy na značkový hadry. Kafe už nedělám flirtovaný, ale filtrovaný přes kurevskou bolest a večery plný chlastu ve všech možných pražských barech i sólových pitkách na bytě.

„Kde máš to svý sluníčko?“ ptá se mě Vlastík. Ten chlapík, se kterým jsem se někdy v pravěku, když jsem se sem stěhovala, probudila kdesi v hotelu na druhý straně Prahy. Ten, pro kterýho jsem měla být útěk od manželky. Ten, kterýmu jsem utekla já. Naštěstí. Byl to zoufalec. „Umřel,“ říká deprese ve mně a baví se směsí zděšení a lítosti, která se mu rozlívá po tváři, který bych ještě nejradši vrazila pár facek. „Pro mě umřel,“ dodávám po chvíli.

Do letadla nastupuju v den Dredařových narozenin. Za necelý čtyři hodiny upřímnýho děsu jsem na místě, který se stane láskou na první pohled. A mám takový tušení, že i na celej život. První tři dny jsem pořád v nějaký podivný křeči a nedokážu vypnout hlavu. Dredař byl Muž. Nedovolila jsem mu to zvládnout. Uvědomuju si všechno, co jsem udělala jemu i těm, kteří byli před ním. Pak ale přichází první zlom.

Běžím. Běžím podél úžasný řeky Tejo, která tady není „jen“ řeka, ale živej organismus, bytost, která dýchá. Lisabon voní solí. Vítr mi cuchá vlasy a já jsem součástí něčeho, co mě absolutně přesahuje. Jsem součástí života. Po dlouhý době mám pocit, že žiju. Cítím slunce, zdravím běžce všech věkových kategorií, místo ledový vody mám v žilách po šílených dlouhých měsících lásku, radost a štěstí. Ten okamžik je Teď. Běžím hodinu, dvě… a další ráno znovu. Jako by na tom závisel celej můj život, běžím k památníku mořeplavců, k belémský věži, k úžasnýmu červenýmu mostu, kterej je jedním ze symbolů tohoto úžasnýho přístavu, mávám soše Krista, rackům… a všemu, co odešlo. A všemu, co má přijít.

Ty bílý tenisky a nekonečně dlouhá běžecká stezka podél Tejo mě vrátily do života. Zamilovala jsem se. Úplně, šíleně a nadoraz. Do klikatých uliček, řeči, který nerozumím, do úsměvů opálených Portugalců. Do výhledů na město, výletů, slanýho vzduchu, divokýho větru, zmatený městský dopravy, barev a hlavně chutí. Ani nevím, kdy jsem naposledy s takovou radostí jedla.

Neviděla jsem portugalský národní muzeum. A vlastně žádný jiný. Netuším, kteří mořeplavci mají na břehu Tejo svůj památník. A jediná fronta, kterou jsem byla ochotná (ráda) vystát, byla na lisabonskou specialitu pastéis de nata. Košíček z listovýho těsta s pudinkem a skořicí. Dvakrát.

Zamilovala jsem se do pastelarias. Jsou to v podstatě bistra, něco mezi cukrárnou, kavárnou a hospodou. Můžete si tady dát na baru kafe a nějaký pečivo. Sladký, slaný, úžasný. Netuším, kolik jsem tady nechala peněz. A bez keců, že se jejich kafe nedá pít. Protože dobrý fakt není, ale je.. ehm, portugalský.  Nejsem pivař, takže mi nevadí, že jsou tady jen dvě značky. Stejně barbarsky řeším víno, který kupuju většinou v supermarketu.

V Lisabonu bych nechtěla být celiak ani vegetarián. Už jen pro úžasný ryby a veškerý „maso z moře“, který  jsou tady superčerstvý a za slušnou cenu. Ve spotřebě ryb jsou Portugalci v Evropě na prvním místě. Národním pokrmem je treska připravovaná na neuvěřitelných 365 způsobů. Na úžasnou grilovanou chobotnici, kterou jsme obědvali v rybářským městečku Setúbal, jsem pak vzpomínala ještě pár dní po návratu domů.

V Lisabonu jsem se vrátila k Barevné. K té holce, kterou jsem byla kdysi s Podivuhodným. Barevná je pro mě takový symbol toho, kdy jsem sama sebou. Rozevlátá, šťastná a krásná. S Dredařem jsem byla Barevná hodně. Ale jen na tý správný straně centrifugy.

Jeden den sedím na schodech nějakýho kostela a brečím. Vyplavuju všechno. Sama sobě přiznávám, že se cítím sama, že to nevyšlo. Nehraju si na hrdinku, prostě jen brečím a nechávám sůl, ať si dělá, co chce s řasenkou. Je mi to jedno. A kámen, kterej mi sedí na hrudníku, se začíná pomalu zmenšovat.

Poslední noc v Lisabonu byla jednou z nejzvláštnějších nocí v mým životě. Celý tělo bylo jako elektřina, cítila jsem se silná a tak moc ženská jako nikdy předtím. Věděla jsem, že se něco nenávratně láme. V cizím městě, jehož součástí jsem v tu chvíli byla, v noci větru a slanýho vzduchu jsem vnímala každou buňku svýho těla. Extáze. Štěstí.

A tohle štěstí pokračuje i po návratu. V Praze zůstávám jen pár týdnů a mizím domů na jih, kde hlídám Kouzelný dům a vlčici. Ano, přesně na to místo, kde začal tenhle příběh. Teď ještě netuším, že tenhle Kouzelnej dům bude moje doma. Jsem tady. Barevná a Divoká. Ta, která znovu zazpívala nad kostmi, když jsem na břehu přehrady svlíkla šaty a ponořila se do tmavé vody. Zpívá pokaždé, když přijdu ke studánce, abych si nabrala vodu. Když pozoruju zapadající slunce a kolem není nic než les. Zpívá, kdykoli sundávám boty a nechávám nohy, aby ochutnaly Zemi. Když cítím vůni borovic a posečené trávy. Když se nahá procházím domem a neřeším, jak vypadám. Když vidím nádheru milovaného města v jeho samotě a klidu.

(tak zase příště :) )