Ten příběh 11

Někdy si říkám, že se vlastně nic neděje. Je to taková procházka, žádná mystika. Užívám si kafe, jídlo, slanej vzduch a slunko. A pak přichází taková pecka, až si z toho sednu na zadek.

Někdy se přistihnu, že tuhle cestu vnímám jako závod. Kdykoli si to uvědomím, musím zpomalit. Nikam nespěchám, mám peníze a na cestě můžu být ještě měsíc. Chci dojít do Santiaga, ale není to soutěž. Mám za sebou asi třetinu cesty. Potkávám úžasné lidi. Učitelku z Haagu, která šla z Porta, v Santiagu se otočila a jde zpátky, protože se jí nechce ležet na pláži a čekat na svůj let. Tři kluky, kteří jdou na důkaz svého přátelství. Bandu irských učitelek. A spoustu dalších. Těch, se kterými se míjím, kterých se ptám na cestu, kteří mi přejí Buon camino a volají na mě PELEGRINA. Jsem. Poutnice. Vidím spoustu krásy kolem sebe. Zpívám si cestou Radůzu a její texty řežou do masa. „Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše. A počítá se, jestli tě tvá cesta posilní a ne to, jak rychle jsi ji ušel…“

Zlomem byl oceán. Divoká ve mně skákala s batohem bosá přes kameny. Seděla na skalách a čekala na příboj, nastavovala mu tělo, obličej, vlasy, byla slaná, oblečená a přesto nahá a šťastná… Nevím, jak dlouho jsem tam byla. Ani jak dlouho jsem pak šla podél pobřeží, než jsem začala brečet. A odpouštět. Děkovat. A prostě jen být, sedět na kameni a nechat slzy, ať si tečou, kam chtějí.

Od týhle chvíle neřeším. Kde budu spát, co budu jíst. Kolik kilometrů ujdu. Jak rychle jdou ostatní ani jak při putování vypadám. Myslím, že jsem se právě odevzdala Cestě. Večer přicházím do kempu, u kterýho se vlívá do oceánu Rio Coura. Jinde snad ani, s ohledem na svou minulost, přenocovat nemůžu, že. Mám pro sebe malinkou chatičku v borovicovým lese. A je tam tak dobře, že zůstávám ne na jednu, ale hned na dvě noci. Druhej  den totiž neputuju, ale poflakuju se po městečku, který je poslední portugalská vlaštovka před španělskou hranicí. Válím se na pláži, občas s někým prohodím pár slov, ale vlastně si užívám to, že nic a nikam nemusím. Že jsem cizí holka v cizí zemi, který je jedno, kolik toho má za sebou. I to, kolik toho má před sebou.

To, že mě Portugalsko jen tak nepustí, mi bylo jasný už na jaře. Jak doslovný to ale bude, jsem se přesvědčila na týhle hranici. Je víkend a loď, která vozí lidi přes řeku do Španěl, dnes prostě nejede. Je mi jasný, že zůstat tady ještě jeden den, už se mi poutníkovat nechce. Takže kilometry po asfaltu. Najednou ztrácím značky, několikrát se zbytečně vracím a začínám být vzteklá. Vlastně se mi dneska ani nechce moc chodit, takže ráda využiju dobře míněné rady a kousek se svezu vlakem. A pak ještě kousek stopem. Já vím, já vím! Ale i tohle k tomu asi patří. Kvečeru dorazím do města a moje morálka je v háji. Jsem tak unavená! Calor! Horko! Chce se mi brečet, sedím zase v kavárně, kouřím portugalky a piju dost špatný kafe. Sorry, czech baristas crew! Tahle cesta mě ale učí přijímat všechno tak, jak to je. Prostě jsem unavená. Zítra bude líp. Takže rychle najít nějaký ubytko a spát…

Cest do Santiaga je sice milion, ale čím víc se blížíš, tím jsou frekventovanější. V městečku Pontevedra se protíná „moje“ pobřežní a centrální portugalská trasa. Ubytovna je plná a dojít do další dneska fakt nezvládnu. Kašlu na varování o tom, jak by cizinky neměly spát samy venku a ustelu si ve vinohradě. Nad hlavou miliony hvězd a sem tam letadlo. Občas kolem mě proběhne myš, ale to je fajn. Připadám si jako doma na Moravě.