Vlaky

O víkendu jsem během jednoho dne procestovala trasu, která mapuje celý můj uplynulý rok. Tahle trochu neplánovaná výprava byla taková drobná paralela…

V každým z mých světů jsem byla někdo jinej. A každej vlak, do kterýho jsem v neděli nasedala, mi připomínal přesně ten kousek mojí celoroční skládačky.

Praha, nablýskaná černá mašina, který ostatní uhýbají z cesty. Protože musí všechno stihnout. Taky jsem tam chtěla všechno stíhat. Pracovat, milovat, bavit se. A do toho podniky, do kterých prostě „musím“ chodit, kafe, který „musím“ ochutnat… Nebylo těžký, nechat se strhnout rychlostí davu. Atmosférou výjimečnosti a možná trochu nadřazenosti. Praha je malej stát, je krásná, nablýskaná a drahá. Tenhle vlak byl taky.

Olomouc. Rychlík, kterej se svou hanáckou pomalostí pouští ostatní vlaky. Tenhle je na poměry českých drah supermoderní. Má i zásuvku a na záchodě teče voda. Ale pořád to je obyčejnej rychlík. Zlatá střední cesta. Jako můj život tady. Střední proud, kdy se člověku stýská po velkoměstu a zároveň utíká dýchat ven do přírody, protože se doma dusí. Pořád jedeš dost rychle, abys všechno stihnul, ale nemůžeš zastavit, kde by sis přál.

Znojmo. Nejkratší úsek za nejdelší možnou dobu. Ty tvrdý plastový sedátka, na kterých ostře sleduješ každou zatáčku, už aspoň v některých vagónech vyměnili. Nedostaneš kafe, nenabiješ si telefon, ale vidíš Pálavu a v létě někdy z otevřenejch oken cítíš vůni borovic. A máš konečně čas se dívat kolem sebe, vydechnout a prostě jen tak být. A když se po tý cestě, během který jsi viděl spoustu věcí a potkal spoustu lidí, ozve "konečná stanice, prosíme, vystupte", víš, že jsi doma.

(Než zase sedneš do jinýho vlaku… )