Malej princ a velký holky

Naplánovat premiéru americkýho animáku podle Exupéryho knížky na letošní prosinec byl úžasnej nápad. Sázka na předvánoční sentimentalitu a všeobjímající kýč. Vystresovaní rodiče zabaví svý ratolesti tím, že jim v kině koupí sáček šustících brambůrků a někdy ani netuší, na jakej že to film do kina vlastně jdou. O to víc jsou pak překvapený, že dítko pohádku až tak úplně nechápe, zatímco oni odcházejí ze sálu s trošku zamlženýma očima.

Malý princ vyšel od roku 1943 ve více než sto osmdesáti jazycích. V mojí sbírce jich je zatím desetkrát míň. První knížku jsem dostala od člověka, pro kterýho jsem byla růže, ale ještě jsem to nevěděla. Druhou jsem potkala v zapadlým antikvariátu, když jsem se ztratila v Aténách v době, kdy jsem byla tak trochu ztracená všude. Další mi přivezli kamarádi z Ruska, Vietnamu, Švédska nebo nebo Číny. Španělskou verzi jsem si kupovala, když jsem přišla po pár týdnech do Santiaga de Compostela. Francouzskou jsem potkala s Lenkou na nábřeží Seiny a bude mi vždycky připomínat nekonečný snídaně v hipísáckým hostelu. Portugalskou mi pak Lenka přivezla, když se přestěhovala do Lisabonu. Slovenskou jsem ukradla v nemocniční knihovně…

Tahle knížka není pro děti, i když se tak tváří. Každý slovo dokonale pochopíte, až když máte za sebou pár kopanců a jizev. Ve dvaceti v ní najdete něco úplně jinýho než o deset let později. Není o ničem míň než o lásce. Bez velký nadsázky můžu říct, že patří k těm knížkám, který dávají návod na to, jak žít, i když po cestě už musíme jít sami. Na tý cestě nacházíme a ztrácíme. A často si hodnotu toho, co jsme nechali odejít, uvědomíme příliš pozdě. Proto se velký holky tolik dojímají u setkání prince a lišky. Proto jsou lišky na tričkách, kabelkách a náušnicích takovej hit.

Každej z nás se někdy nechal ochočit a pak plakal. Každej potkal svou růži, která pro něj byla jediná na světě, i když byla na první pohled stejná jako tisíce ostatních růží. Každej někdy našel a ztratil. Každej z nás byl dítě, co dokáže vidět beránka přes zavřenou bedýnku, každej se na svět aspoň jednou díval srdcem. A každej z nás jednou umře a vrátí se tam, odkud přišel. Stejně jako se Malý princ vrací na svoji planetu.

Malej princ je tak trochu klišé. Velký holky chtějí díky němu ukázat sobě a všem, který navštíví jejich internetovej profil, že zas tak velký nejsou. Že už sice mají něco za sebou (a někdy je toho opravdu hodně).  Že se ale zároveň umí dívat na svět tak, jako se na něj díval malej princ. Že vidí krásu zapadajícího slunce a dávají tisíce otázek, dokud se nedozvědí, jak to na tom světě funguje.

Na film jsem se vydržela dívat přesně dvacet minut. Pak už to bylo všechno nějaký rozmazaný. Snažila jsem se nesmrkat nahlas, ale při šustění všech těch brambůrkových sáčků by si toho asi stejně nikdo nevšimnul. Ta první knížka, kterou jsem kdysi dostala, má věnování, „aby sis mohla kdykoli přečíst, na čem v životě skutečně záleží“. Věřím, že už nezůstalo jenom u toho čtení. Jsem velká holka, která se na svět každej den učí dívat očima malýho prince. Tohle klišé mi nevadí. Ale to říkají všechny velký holky. A další knížku si asi koupím v dubnu na Islandu…