Slunovrat

Dneska to nebude žádnej moralizující text ani ubrečená vztahovka, spíš takovej éterickej výkřik do tmy. Když jsem před šestou ráno vycházela se psem z domu, sice jsem ještě trochu spala, ale chtěla jsem vědět, jaký TO bude. Přivítat Slunovrat. A bylo to skvělý.

Zimní slunovrat je totiž jedním z nejmagičtějších dnů v roce. Následuje po něm ještě „dvanáct velkých nocí“ (odtud pak Vánoce), kdy je všechno slavnostní a nachystané na příchod něčeho nového. Takže žádný dárky, fronty na kapry, výprodeje ani stres. Jen v pohodě čekat na to, až nám do života zase začne svítit Světlo. A těšit se, že ho bude každej den víc.

Vzpomínáte si na jedenadvacátého prosince před třemi lety? V roce 2012 měl být „konec světa“, někteří se chystali na třídenní blackout a nakupovali zásoby jídla, svíček a vody. Tma nebyla a konec světa nás asi taky čeká jindy. Ale poslední tři roky jedeme ve velkých energetických změnách, ať už si to uvědomujeme nebo ne. A je fajn si je uvědomovat. Mnohem líp pak pochopíme, proč se kolem nás každým rokem čím dál věcí urovnává, čistí a boří. Co nefunguje, musí pryč, ať už se jedná o vztahy nebo práci. Nebo o všechno najednou.

Podle některých lidí, kteří pracují s energiemi (a tím zrovna nemyslím třeba Víťu, kterej dělá pro RWE) je v období kolem letošního zimního slunovratu důležitý stáhnout se do sebe, stabilizovat se a najít další sílu. Protože to, co nás čeká v příštím roce, bude ještě mnohem silnější, rychlejší a mnohem víc očišťující. Jak by řekl Petr Fiala z Mňágy, z nejhoršího jsme uvnitř. Ale prý je to pro naše dobro. Ať už na tyhle věci věříte nebo ne (a předpokládám, že asi trochu jo, jinak byste nedočetli až sem), je v „předvánočním období“ potřeba trochu té očisty. Nejen generální úklid domu, kterej asi ničemu neublíží, ale zas tak moc o něj teď nejde. Důležitější je najít si svůj klid a zbavit se všeho, s čím už se do „nového roku“ nechceme tahat. Projít si všechny svoje vztahy, zvyky, autopiloty, emoce. Jít na dřeň a nechat jen to, co má jít dál.

I když jsem si myslela, že už jsem všechny zbytečné věci osekala při dalším stěhování, stejně jsem minulostí naplnila velkou krabici a na dvoře zapálila oheň. Sice nevím, jak bych případné kontrole z finančáku ezotericky vysvětlila chybějící faktury ze své televizní a novinářské kariéry, ale tohle už nejsem já a muselo to pryč. Stejně jako fotky, který se mi až tak nepovedly, vstupenky z koncertů a výstav, obrázek od prvního kluka, kterej jsem si už na zeď dávat nechtěla. A deníky. Minimálně za poslední čtyři roky, kdy se jedna etapa mýho života začala nenávratně bořit a já jsem přes všechno to, čím nejsem, mohla pomalu docházet k tomu, kdo jsem. Naposledy zběžně pročítám jednotlivý stránky a všechno to nechávám shořet. Je to zvláštní. A je to lehký.

Podle astrologů připadal letošní slunovrat na dnešek, tedy dvaadvacátého prosince. Konkrétně na dvanáct minut před šestou hodinou ráno. Údolí spalo. Ani se mu nedivím, byla tma jako v pytli. Prošla jsem se psem kolem řeky a městem, který ve světle žlutých lamp vypadá jako reklama na vánoční pohádku, přišla ve všeobjímajícím tichu nahoru ke kostelu. Všechno bylo slavnostní, před příchodem. Cítila jsem zároveň klid i napětí. A pak začalo svítat.

Indickej mistr Osho v jedný svý meditaci radí svým žákům, aby se připravili na východ slunce jako na návštěvu vzácnýho hosta. Všechno se probouzí, tak bysme se k tomu proudu měli přidat. Od letošního Slunovratu máme být ještě víc v kontaktu sami se sebou i s přírodou, ve který žijeme. Prý to bude o čistotě, poctivosti a pravdě. A co takové není, prostě zmizí. To, jak velký drama to bude, záleží na nás. Tak praví ezoterici. A takhle Filip Topol: „Snad to nebude bolet, snad už to konečně bude krásný, ale musíš se pokusit. Už není čas jen tak se pořád rozhlížet. A až se o to pokusíš, dej mi, prosím, vědět. Abych měl radost, že jsi to přežil…“