(Ne)být mimo

Takovej normální rozhovor v trafice na jedný stanici metra. „Promiňte, co jste říkala? Byla jsem trochu mimo,“ omlouvá se prodavačka, když chci výrobek nejmenovaný tabákový společnosti. „V pohodě, to jsou všichni. Podívejte se, kdo kolem Vás je vlastně tady…“

Ráda se vracím do Prahy. Po pár týdnech se psem v Podyjí je to příjemná změna. O to víc ale vnímám paralelní světy a odpojení. Lidi, který se nedívají do očí, ale do displejů. Prázdný pohledy do plných výloh.

Tahle rozdvojená realita začíná už ráno. Někdo vnímá svět až po kafi a druhý cigaretě. Jedeme tramvají a hlavou jsme už v práci, nebo ještě v posteli. Valíme se stohlavým davem, každej ve svý vlastní prázdný bublině, nedíváme se kolem sebe. Roboti. Vracíme se třikrát zkontrolovat, jestli jsme zamkli dveře. Kde jsme byli, když jsme ty dveře zamykali? Nevíme vůbec nic. A úplně nejmíň víme, kde a kdo vlastně jsme.

Když jsem pracovala v jedný z nejrušnějších kaváren u nás, často se mi dařilo být tady a teď. Mluvila jsem s lidma a tím je vytrhávala z jejich autopilotů, skládala jsem nádobí do myčky nebo prostě dělala kafe, nesoustředila se na nic jinýho (pokud se teda neobjevil někdo s nejmodřejšíma očima na světě, ale to už je jinej příběh).

Když je člověk v přítomnosti, usmívá se. Většinou. Sice jsem díky tomu pár lidem včetně mé šéfky připadala asi dost „mimo“, ale víc „uvnitř“ jsem už snad tehdy být nemohla. Když se pokouším nasoukat se do lotosovýho sedu a chvíli meditovat, jsem mimo víc než kdykoli jindy.

Na autopilota jsem často jela poslední rok. A pořád jsem měla pocit, že mi „něco chybí“. Prostě jsem se někde zapomněla. Až se taky někdy přistihnete, že tady vlastně nejste, že řešíte něco úplně jinýho, než co právě děláte, vraťte se zpátky. Podívejte se, kde právě jste, poslouchejte člověka, se kterým mluvíte. Všimněte si ulice, po který jdete… A kdyby vám to náhodou vyšlo, proběhněte se bosky jinovatkou. Slibuju, že jinej než mrazivě přítomnej okamžik v tu chvíli nebude J