Slaný Vánoce

Ráno jsem zapálila čtvrtou svíčku na věnci. Dům byl plnej úžasných nevyspalých ženských a prázdných lahví od vína, cigaretovej dým pomalu klesal na mísy s vánočním cukrovím a na údolí padala mlha. Žádná komerce, žádná přetvářka a falešný úsměvy nad dárky z povinnosti. Tohle jsou Vánoce.

Tyhle svátky jsem nikdy neměla ráda. Povinně diktovaná atmosféra pohody pro mě končila tak, že jsem se zavírala vynervovaná a ubrečená do skříně, kde jsem asi poslouchala kabáty s malým K. I tak to byl, vzhledem k mým vinařským kořenům, docela agrometal. Že budou Vánoce bílý, bylo padesát na padesát. Že se všichni pohádáme, to byla jistota, kterou nezalepily ani drahý dárky.

Časem jsem si našla vlastní způsob, jak pokračovat v tradici slaných Vánoc. S každým mým chlapem jsem nejspíš uzavřela nějakou nepsanou dohodu, že se nejpozději dvacátýho prosince rozejdeme. Nebo že se na svátky vrátí k ženě a dětem. Kabáty jsem už sice neposlouchala, ale končit na poslední chvíli stejně ubrečená u mamky doma taky nebylo žádný terno. Pravidlo porušila snad jen jedna světlá mužská výjimka. A pak ten, do kterýho jsem se zamilovala před Vánocema. Stěhovala jsem se od něj koncem listopadu.

Letos nás u stolu bude o jednoho míň a já budu zase s mamkou. S bývalým přítelem si možná vyměníme jednu esemesku ze slušnosti. Nebo taky ne. Tomu chlapovi, kterej odešel už v létě, ale žádná zpráva nepřijde. Půjdeme mu zapálit svíčku. Tak, jako to děláme každej den.

Sedím u stolu, nad kterým je fotka v černým rámečku. Dívám se mu do očí a je mi jedno, že letos nemám koupenej ani jeden vánoční dárek. Kdybych mohla napsat dopis Ježíškovi, poprosím v něm o velkou krabici plnou síly. Dala bych ji mamce jako rezervu, až jí budou při návštěvách docházet baterky z přetvářky a obdivování cukroví, který je vlastně všude stejný a nikdo na něj nemá chuť. Dala bych jí tu sílu, aby si jednou v životě dovolila vykašlat se na to, co se „musí“ nakoupit a zařídit, aby byli všichni merry a happy. Aby mohla všechny poslat do háje a šla se vybrečet, protože žádnej nucenej úsměv nenahradí nejhlasitější smích na světě. Ten, kterej pořád slyšíme, i když už tady není.

V tom dopise bych taky hodně děkovala. Třeba za dnešní ráno. Za to, že konečně vnímám Vánoce srdcem. Děkovala bych i za všechnu prázdnotu a bolest. Protože jim předcházela velká láska.