Slaný Vánoce
Ráno
jsem zapálila čtvrtou svíčku na věnci. Dům byl plnej úžasných nevyspalých
ženských a prázdných lahví od vína, cigaretovej dým pomalu klesal na mísy
s vánočním cukrovím a na údolí padala mlha. Žádná komerce, žádná přetvářka
a falešný úsměvy nad dárky z povinnosti. Tohle jsou Vánoce.
Tyhle svátky jsem nikdy
neměla ráda. Povinně diktovaná atmosféra pohody pro mě končila tak, že jsem se
zavírala vynervovaná a ubrečená do skříně, kde jsem asi poslouchala kabáty
s malým K. I tak to byl, vzhledem k mým vinařským kořenům, docela
agrometal. Že budou Vánoce bílý, bylo padesát na padesát. Že se všichni
pohádáme, to byla jistota, kterou nezalepily ani drahý dárky.
Časem jsem si našla
vlastní způsob, jak pokračovat v tradici slaných Vánoc. S každým mým
chlapem jsem nejspíš uzavřela nějakou nepsanou dohodu, že se nejpozději dvacátýho
prosince rozejdeme. Nebo že se na svátky vrátí k ženě a dětem. Kabáty jsem
už sice neposlouchala, ale končit na poslední chvíli stejně ubrečená u mamky
doma taky nebylo žádný terno. Pravidlo porušila snad jen jedna světlá mužská
výjimka. A pak ten, do kterýho jsem se zamilovala před Vánocema. Stěhovala jsem se od něj koncem listopadu.
Letos nás u stolu bude
o jednoho míň a já budu zase s mamkou. S bývalým přítelem si možná
vyměníme jednu esemesku ze slušnosti. Nebo taky ne. Tomu chlapovi, kterej
odešel už v létě, ale žádná zpráva nepřijde. Půjdeme mu zapálit svíčku. Tak,
jako to děláme každej den.
Sedím u stolu, nad
kterým je fotka v černým rámečku. Dívám se mu do očí a je mi jedno, že
letos nemám koupenej ani jeden vánoční dárek. Kdybych mohla napsat dopis Ježíškovi,
poprosím v něm o velkou krabici plnou síly. Dala bych ji mamce jako rezervu,
až jí budou při návštěvách docházet baterky z přetvářky a obdivování
cukroví, který je vlastně všude stejný a nikdo na něj nemá chuť. Dala bych jí
tu sílu, aby si jednou v životě dovolila vykašlat se na to, co se „musí“
nakoupit a zařídit, aby byli všichni merry a happy. Aby mohla všechny poslat do
háje a šla se vybrečet, protože žádnej nucenej úsměv nenahradí nejhlasitější
smích na světě. Ten, kterej pořád slyšíme, i když už tady není.
Komentáře
Okomentovat