Jak jsem neodjela do Indie (a došla na konec světa)

Tenhle text měl být o úplně jiné cestě. Letenku do severoindického Laddakhu jsem kupovala na začátku ledna, čekalo mě pětitýdenní putování mezi horskými velikány a skupinka nadšených spolucestovatelů. Deset dní před odletem jsem si ale dovolila nerozumět všemu, co se děje. Poslechla jsem lví zařvání vnitřního hlasu, stornovala palubní lístek a vyrazila sama do Porta, odkud jsem doputovala až na konec světa.

Mág, křesťan i buddhista

O cestě do španělského Santiaga de Compostela jsem poprvé slyšela před nějakými deseti lety, když se mi do rukou dostal Coelhův magický Poutník. Teď byl pravý čas na to, abych otevřela šuplík plný polozapomenutých snů a otřela z nich prach. Tak nějak po svém jsem navíc věřící. Pohodová tvář Buddhy mi ale vždycky připadala sympatičtější než utrápený výraz pána z kříže. Teď jsem se paradoxně ocitla na jedné z nejstarších křesťanských poutních cest v Evropě. Ale jak jsem měla ještě zjistit během dalších týdnů, tuhle cestu si nevybíráme my. Ona sama nám řekne, kdy máme vyrazit. Má ještě jedno specifikum. Nezjistíme na ní, co v životě chceme. Ukáže nám to, co nejvíce potřebujeme. „Každýmu přinese něco jinýho. Třeba ti bude takový horko, že ji ani nedokončíš. A třeba skončíš s nějakým Španělem na pláži po celý zbytek léta,“ říkal mi pár dní před odjezdem kamarád Mirek, který cestu absolvoval se svým tatínkem. A asi to byla ta jeho poslední věta, která mě ujistila, že jsem se rozhodla více než správně.

Sleduj žluté šipky

Ke katedrále, ve které se nacházejí ostatky Kristova učedníka, svatého Jakuba, vede nesčetně tras. Západní část starého kontinentu je jejich pavučinou doslova protkaná. Nejstarší a dodnes nejfrekventovanější je trasa francouzská, ale vyrazit se dá prakticky odevšad. Kdo se chce opravdu hodně projít, může vyjít třeba ze Zbraslavi u Prahy či z Brna. Já jsem zvolila Porto, jednak kvůli své slabosti pro portugalské jídlo, jednak kvůli vidině sólo cesty podél Atlantiku, který na mě působí jako spolehlivý čistič vystresované duše. Terén tady není nijak zvlášť obtížný, jeho velká část se jde po zpevněných cestách a asfaltu, spousta kilometrů vede přes různá města a městečka, takže jsem nemusela jít v (pro mě) nepříjemných pohorkách. Střídala jsem trekové sandálky a běžecké tenisky a k velkému pobavení ostatních jsem i pár kilometrů denně byla schopná ujít úplně bez bot. Tato trasa je také kratší, od Santiaga ji dělí necelých 300 kilometrů a já jsem chtěla kromě putování ještě nějakou dobu cestovat stopem po Španělsku nebo Francii. Poutníky jsem už v Portu poznala na první pohled. Klobouk, poutnická hůl a na batohu svatojakubská mušle, symbol cesty. Brzy to bude právě ona, případně žlutá šipka, co budu hledat na každé křižovatce. Protože se nechci hned od začátku proplétat Portem, sedám na metro, které mě zaveze do třicet kilometrů vzdáleného městečka Povoa de Varzim, kde se z jedné české turistky definitivně stává poutník.

Ubytovny pro (ne)náročné

Protože jsem cestu nijak zvlášť neplánovala a nevlastním žádného „svatojakubského průvodce“, spoléhám se na jednoduchou mapu, kterou jsem dostala v portské katedrále. V ní jsou vyznačeny jednotlivé etapy, které poutníky dělí od veřejných ubytoven. Tyto takzvané albergue jsou od sebe vzdálené zhruba třicet kilometrů. To je také průměrná vzdálenost, kterou jsou poutníci schopní za jeden den urazit. Většinou jde o velké místnosti, kam se vejde až čtyřicítka poutníků. Za noc platím v průměru kolem deseti euro, ale využívám i soukromé ubytovny, kempy, kláštery nebo ubytovny pro mládež. Vybavení, kvalita a hygienické zázemí se ve všech noclehárnách liší. Někde jsou deky, spousta sprch, kuchyňka a pračka. Jinde se na takovéto technické vymoženosti spoléhat nemůžete, spíte ve vlastním spacáku a oblečení přepíráte přímo na sobě ve sprše, abyste ho druhý den mohli sušit za pochodu na batohu. Ať už ale spíte kdekoli, je nutné ukázat credencial, tedy průkaz poutníka. Ten jsem si vyřizovala už v Praze, ale s touhle formalitou není problém ani po cestě.

 Stejně tak jednoduché bylo po celou cestu doplňování pohonných hmot. I v té nejmenší vesničce jsou neustále otevřené kavárny a minimarkety, takže je zbytečné nakupovat velké zásoby jídla. Jedinou výjimkou jsou neděle ve Španělsku, obchody bývají zavřené, takže pokud nechcete spoléhat jen na restaurace, je dobré se na tento den zásobit. Potraviny byly vedle ubytování téměř to jediné, co jsem celý měsíc nakupovala. Vzhledem k jejich úžasné chuti ani nebylo čemu se divit.

Překonat sama sebe

Portugalská pobřežní cesta měla pro mě jednu velkou výhodu. Na rozdíl od dalších tras, které jsou značené z Porta nebo už z Lisabonu, není tak moc frekventovaná. Pokud nepočítám dovolenkáře, vystavující svá opálená těla na plážích turisticky navštěvovaných lokalit, jdu prvních pět dní téměř sama, a to až ke španělským hranicím. S ostatními poutníky se potkávám většinou až večer v ubytovnách. O to větší šok zažívám ve španělské Redondele. V malém městečku se kříží pobřežní a centrální portugalská trasa, najednou se ocitám v davu poutníků. A to nejen v ubytovnách, které jsou plné do posledního místečka, takže volím nocleh pod širým nebem kdesi ve vinicích.

Mnohem více mi ale vadí to, že od toho dne už sama téměř nejdu. A to i přesto, že potkávám samé úžasné lidi. Zvykla jsem si už na svoji bolest všeho možného, na své vzteky, stejně jako na nečekané návaly štěstí, zvykla jsem si na svoje slzy i výbuchy emocí. Jednoduše mám strach z toho, jak budu cestu zvládat, pokud mi bude připomínat Účastníky zájezdu. V cíli další etapy dokonce vážně přemýšlím o tom, že si koupím lístek na autobus a do Santiaga jednoduše dojedu. „Myslím, že bys toho hodně litovala. O tomhle ta cesta je. Přijmout to, že to tak je a prostě jít. Nejsi turista, jsi poutník, to je rozdíl,“ řekl mi tu noc Chris z rakouského Grazu. A já jsem se ráno probudila a rozhodla se pokračovat. A toho rozhodnutí jsem nikdy později nelitovala. Takže ještě jednou, danke, příteli.

Týden na konci světa

Do Santiaga jsem šla devět dní. Tady jsem se ale moc neohřála a atmosféru turisty nacpaného městečka jsem si užila až o týden později. Cestou jsem se totiž rozhodla, že budu pokračovat dalších sto kilometrů na Finisterre, tedy nejzápadnější výběžek Španělska. Právě tady prý Svatojakubská cesta končí tím, že se poutník vrhne do ledového Atlantiku a na pláži symbolicky spálí něco, co už ve svém životě nepotřebuje. Na tomto konci světa a na jeho plážích jsem zůstala týden, než se zase ozval ten vnitřní řev, který mě poslal zpátky na cestu. Myslím, že na Finisterre je oceán slaný slzami poutníků a vítr tady rozfoukává popel našich spálených masek.

Cesta je život, život je cesta

Poutní cesta je celý život v krátkém časovém intervalu. Učí nás jít bez ohledu na vnější okolnosti. Prostě jít. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem šla dvacet kilometrů v dešti, sama, unavená, hladová, v obrovské pláštěnce, poškrábaná od ostružin. A najednou se přede mnou objevil další kopec. A já jsem byla tak neskutečně šťastná, že jsem součástí toho všeho, že jednoduše JSEM... Na své cestě jsem zažila desítky krásných setkání. Většinou to nebylo o slovech, ale o srdci, o vědomí, že jsme s někým na stejné vlně. Nezapomenu na šest hodin, které jsem šla se dvěma holkama ze Španělska. Když jsme se loučily, bylo mi, jako bych ztrácela nejlepší přátele. A opravdu tomu tak v ten moment bylo. Poutní cesta je jednoduchá ve své prostotě. Najednou nepotřebuješ nic. Máš radost, když je hezky, vidíš úžasnou přírodu, dáš si skvělý jídlo, potkáš milýho člověka. Neřešíš, co bylo před půl rokem. Nepřemýšlíš, co bude po návratu. Zapomeneš na masky, které jsi v běžném životě zvyklý nosit. Nevyhledáváš negativa, raduješ se a jdeš. Protože cesta je někdy cíl. 

(pro časopis Biorevue)