(Kafe a) cigára

Už se zase blíží doba, kdy si budeme slibovat, že se „od zítřka“ staneme lepším člověkem. Klídek. Já jsem dodržela jediný svý loňský předsevzetí.  Řekla jsem si, že ani v roce 2015 nepřestanu kouřit. Nechci to zakřiknout, rok končí až za dva dny, ale myslím, že se mi to povedlo.  

S touhle srandou jsem přitom začala docela pozdě. V mý nikotinem posedlý rodině jsem byla ještě ve dvaadvaceti jediná, který cigarety nic neříkaly. Když si mamka občas s jedním mým chlapcem chodila zapálit, smáli se mi, že cigáro držím jako prase kost a navíc nešlukuju. Tak vám pěkně děkuju. Teď už mi to celkem jde.

První vlastní krabičku (mentolový Crystal) jsem si kupovala až na stáži v Polsku k večírkům plným vodky a dlouhým procházkám kolem jezera. Myslela jsem si, že až tahle půlroční jízda skončí, mentolky mi chybět nebudou.

Nějakou dobu jsem si na ně vlastně ani nevzpomněla. Pak mi Janča nabídla zlatou davidoffku. To bylo fakt nejvíc. Sice jsem se pořád tvářila „příležitostně“, ale když mi Honza místo kytky přivezl tuhle krabičku, po který jsem skočila jak hladovej pes, pomalu mi docházelo, že už mě prostě mají.

Hned v první redakci jsem přešla na krátký startky. Ve druhý střídala černou balenou Jávu s dámičkovskýma slimkama a nejradši si zapalovala v autě s naším nerudným panem fotografem. Už v tu dobu mi totiž bylo jasný, že cigarety jsou výbornej socializační prvek. Nedala jsem na něj dopustit ani v jakýkoli pozdější rozhodující životní situaci, čekáním na autobus počínaje a probdělou nocí s krásným dredařem konče.

Netuším, co bych dělala na všech koncertech, při všech západech slunce, na jakýkoli hoře, na kterou jsem se vyškrábala. Jak bych zvládla rozchody, deprese, kafe s kamarádkama, pauzy v práci a … ráno. Myslím, že v mým životě by bylo najednou hodně volnýho času, ve kterým bych nevěděla, co s rukama. Možná by mi akutní přemírou kyslíku praskla hlava a hrozilo by, že začnu intenzivněji vnímat chutě. A to bych v případě fast foodů nebo zalívaný jihlavanky fakt nerada.

Ezoterický knihy a semináře mě učily, abych přijala svou vnitřní ženu takovou, jaká je. Ta moje má v sobě něco z divokýho vlka a něco málo z divokýho prasete. Nejdřív vyčistí celej dům od zlých energií, pak vyleze na střechu, dívá se na hvězdy a k tomu kouří jednu za druhou. Uvědomuju si všechny tyhle paradoxy, ale zatím mě to baví. A to předsevzetí do dalšího roku bude zase v klidu: „Přestanu kouřit, jestli se mi bude chtít“….