Stěhuju se jak o život
Miluju cestování. Možná jsem si ale měla pořádně přečíst všechny návody na to, jak si správně přát. Namísto cest do indických ašramů a putování za peruánskými indiány trávím už dvanáct let převážně stěhováním mezi českými a moravskými městy.
Intervaly od jednoho do
pěti let, důvody různé. Škola, práce, přítel - ano, tento důvod dodnes
převažuje. Mezi těmi „hlavními“ přesuny pak následovala spousta stěhování
vedlejších v rámci jednoho města nebo aspoň okresu.
Studovala jsem šest
hodin cesty vlakem od rodného města. Poprvé jsem přijela s batohem.
Odjížděla jsem s titulem a autem plným věcí. Další univerzitní město.
Tentokrát bez titulu, za to na šest let. Nedokázala jsem si představit, že někdy
odejdu ze svého bytu, od přátel a úžasné kariéry. Ale i to se stává, když vám
do cesty přijde správný muž a s ním změna o sto osmdesát stupňů. Na Pálavu
mě stěhovala větší dodávka. Nábytek, knihy, oblečení. Kytky. Obrazy. Deníky. Celý
můj život mám sbalený v jednom autě a tak to bude napořád. Nebylo.
Střih a Praha během
sedmi dnů. Nabídka, která se neodmítá. Zase s batohem. Byt jedna plus
jedna plus cizí chlap a jeho pes. Tři týdny. Pak jsem se rychle stěhovala od dalšího
spolubydlícího, alkoholika, kvůli kterému jsem spávala oblečená a připravená
kdykoli vyskočit z prvního patra. Zlomená noha by byla menší zlo. Následoval
rok a půl v polosquatu, zato se skvělou spolubydlící. Věci (věci, věci!)
z Moravy mi sem už pomáhal přivézt ten nejkrásnější chlap na světě a já
jsem brečela jako želva. Pálava mi chyběla a Praha ještě nebyla moje.
A když už za rok „moje“
byla… však víte. Sbalila jsem všechno a zmizela zpátky do města, které jsem tři
roky neviděla. Kvůli někomu, koho jsem neviděla stejně dlouhou dobu. A kvůli, nebo
možná spíš díky němu jsem teď zpátky tam, kde jsem se narodila. Na jak dlouho?
Když se na nějakou dobu
stanete šnekem, který má svůj domek neustále na zádech, naučíte se toho docela
dost. K něčemu dojdete přes bolest, k něčemu přes slzy štěstí.
Naučíte
se, že věci nejsou důležité
Netuším, kolik jsem
jich cestou rozdala, poztrácela, prodala, vyhodila nebo zapomněla. Nepamatuju
si na stovky kousků oblečení, které skončily v charitativních
kontejnerech. Je mi jedno, kde zůstala postel, gauč a lednička. I ta starožitná
skříň určitě někomu slouží lépe než mně.
Naučíte
se odsekávat nepotřebné vztahy
Sejdete z očí a
sejdete z mysli. Budete jiní, než když jste odcházeli. Ti, kteří jdou po
povrchu a slibují, že „někdy zajdete na kafe“, se neozvou, protože se povezou
na své povrchové vlně. Zůstanou ti, o kterých byste si to možná ani nemysleli.
Tahle sociální síť pak bývá pevnější než ocelové lano. A všechna vztahová
dramata, do kterých jdete až na dřeň, se během jízdy životním rychlíkem promění
v celkem příjemné zastávky na výletě.
Naučíte
se jít za hranice šedi
A možná vás překvapí,
kdo jste. V každém ze svých světů jsem byla někdo jiný. Často diametrálně.
Možná zjistíte, že se bojíte samoty. Nebo že ji potřebujete víc, než jste si
mysleli. Možná vaše ego dostane takovou facku, že spadnete na zem. A možná
zjistíte, že jste to ego cestou někde nechali.
Je mi třicet a místo
mladé paní jsem stará slečna. Někdy nejdřív střílím a potom mířím. Vždycky ale
střílím srdcem a i když můj život zvenku vypadá jako zbytečně zakroucená horská
dráha, vím, že to všechno má smysl. A že po cestě nacházím to, co by mě třeba
v indickém ašramu minulo (nebo taky ne)…
(Psáno pro mě a časopis Sidonie :-) )
(Psáno pro mě a časopis Sidonie :-) )
Komentáře
Okomentovat