Znovu běhat s vlky

Některý knížky na mě působí jako česnečka po propitý noci. Vracejí mě do života, když se mi podlamují nohy. Jednu takovou napsala Clarisa Pinkola Estés. Ženy, které běhaly s vlky. Otvírám ji, když potřebuju zmírnit kocovinu ze svýho životního rychlíku a znovu najít balanc. Zase je čas.

Je jedno, jestli je vám dvacet nebo šedesát. Je jedno, jestli sedíte pětkrát osm hodin za kancelářským stolem, nebo jestli je vaším pracovním nástrojem scanner na čárový kódy u pokladny. Každá z nás se narodila jako Divoška. Jen jsme byly občas nucený být hodný holčičky a nechaly se pokroutit do šablonek a přihrádek, který nám jsou těsný.

Žena, která ztratila spojení se svojí instinktivní podstatou, je podle Clarisy Estés nemocná. A ta nemoc se projevuje různě – jsme vyhořelý, depresivní, unavený, na svůj život se díváme jakoby přes matný sklo a někde vzadu v hlavě nám rezonuje hlásek, že takhle jsme to přece nechtěly.

Ještě nedávno jsem bydlela ve velkým městě, měla fajn práci, úžasnýho přítele… a spousty víkendů strávených venku, kdy jsem běhala bosá po lesích, nebo lezla do ledových potoků. Sama. Při každým návratu jsem měla pocit, že se začínám dusit. Nechtěla jsem zpátky do města, do malinkých šablonek v panelákovým bytě. Něco se ve mně ztrácelo. A když jsem se to vydávala hledat, začala jsem ztrácet všechno ostatní.

Byl to, pravda, poněkud radikální a pro mě možná i nečekaný střih. Skočit někdy bolí. Ale neskočit někdy bolí víc. Divoška ve mně se zaradovala přes slzy a usmála přes bolest. Ví, že už nemusí hledat. Že se vrátila tam, kde je jí dobře a kde je celá. Že může kdykoli vyběhnout do lesa, vzít psa a vlézt do řeky třeba v prosinci. Že může sundat boty i ve sněhu nebo sedět hodinu u splavu, nechat déšť, ať padá, protože ona nepotřebuje řasenku.

Nebojte se, nemusíte být takhle radikální. Spojit se se svou instinktivní podstatou neznamená všechno převrátit, změnit vše zleva doprava, z černé na bílou, přestěhovat východ na západ, chovat se bezuzdně a bláznivě. Neznamená to zahodit základní společenský pravidla nebo se stát míň lidskou bytostí. Úplně naopak.

„Znamená to vymezit své území, nalézt svoji smečku, ve svém těle přebývat se samozřejmostí a hrdostí bez ohledu na dary těla a jeho omezení,“ píše Clarisa Estés, „znamená to mluvit a jednat sama za sebe, být vnímavá a ostražitá, čerpat z vnitřních intuitivních ženských sil a smyslů, znamená to schopnost vžít se do svých cyklů, najít místo, kam člověk přináleží, s důstojností růst a zachovat si co možná nejhlubší vědomí.“

Někdy stačí málo. Zastavit se a poslouchat srdce. Nemusíte zrovna skákat do ledový řeky, abyste se cítila živá. Třeba zjistíte, že potřebujete malovat. Psát. Uplést dlouhatánskou šálu nebo dát do trouby dýňovej koláč. Třeba začnete zase posílat dopisy. Nebo naopak přestanete trávit čas s lidma, kteří povídají o ničem. Třeba si sednete do hezký kavárny a přečtete si knížku. Třeba právě Ženy, které běhají s vlky. Pozdravujte ode mě Divošku…