Temná strana síly

Hvězdný války jsem neviděla. Ne, opravdu ani jeden díl. Pletu si je se Star Trekem, Červeným trpaslíkem a možná i Pánem prstenů. Zato sakra dobře znám tu temnou stranu každýho z nás. Tu stránku, která nás umí zastihnout nepřipravený a pěkně s náma zamávat. A zamává s náma dost často, i když nás zastihne připravený.

Má ji každej, bez ohledu na značku bot, barvu vlasů nebo fázi hormonálního cyklu. Někdo ji přijímá a celkem běžně s ní v míru funguje, někoho jednou za čas rozseká na kusy. To jsou ty dny psychický menstruace, který prožívá každej po svým. A někteří to mají jako mnohaletou diagnózu.

Jsou to dny, kdy z tebe jde ven úplně všechno. Každá emoce, kterou jsi v období mezi dvěma periodama přepečlivě skrýval. Všechen vztek, sebelítost, zuřivost. Nezůstane vůbec nic, co by o sobě nedalo vědět. Ze zrcadla se na tebe dívá zombie, který by nepomohl ani ten nejdražší korektor kolem očí, o řasence nemluvě. Nehty? Ani ve světlejším období nijak závratně dlouhý, teď do masa. Cigára? Nevzpomínáš si, kdy jsi nadechl jenom kyslík.

Ležíš na zemi, po tvářích ti tečou slzy, řveš, prosíš zároveň o pomoc i odpuštění. Je ti jedno, kdo tě uslyší ječet, kdo tě potká s flaškou v ruce v parku. Nebo je ti jedno, že se celý dny nedokážeš ani pohnout a stěna ložnice je na hodně dlouhou dobu tím nejzajímavějším uměleckým dílem. Prostě na ni pořád civíš. Nevnímáš nic. Blízký lidi kolem tebe, který se ti snaží pomoct. Nemůžeš se zvednout a jít něco dělat.

Říkáš věci, který tě pak bolí celý měsíce. Kopeš kolem sebe a dost často dáváš svým nejbližším podpásovky. Přestože je to bolí. Právě proto, že je to bolí. Seš úplně pod vlivem temný strany síly, ať už jí říkáš deprese, schizofrenie, droga, chlast, bulimie, trauma z dětství… Říkej jí, jak chceš. Ale je s tebou každej den. Tak, jako umíš být slunce, který lidi zbožňujou, umíš se stát i divokým zvířetem, který rozsápe pohledem každýho, koho potká. A tyhle černý a bílý fáze se prolínají hezky nepravidelně, někteří machři zvládají přepínat i několikrát během pár desítek minut. Takže ten, se kterým mluvíš, kolikrát vůbec netuší, s kým má tu čest. A nevysvětlíš mu to.

Život s člověkem, kterej o týhle svý temný stránce ví, je docela peklo. Takovej člověk si neudrží partnera. A když už, tak za cenu psychickýho nátlaku a oboustrannýho ponižování. Zkuste svý milovaný bytosti, která s touhle tmou válčí, slíbit, že s ní zůstanete. Protože tomu fakt věříte. A zkuste to pak po několika měsících vzdát, protože tohle prostě nemůžete vydržet. Víte, že ji pošlete ještě do dalších padesáti odstínů černé, ale nemůžete jinak. A nebo jinej scénář. Zkuste s tímhle člověkem vydržet. Co podle vás bolí míň?

Život s člověkem, kterej o týhle svý stránce neví, je ale peklo taky. Může se vám z ničeho nic sesypat, když se trochu napije. A nebo může začít střílet... Ne, není to optimistickej text. A ani jím neměl být. Moudrý poselství v posledním řádku tentokrát nečekejte. Každej máme svý démony. Přesto je lepší se jim podívat do očí. Právě teď a možná i za cenu toho, že nikdy neodejdou.