„Kdo si myslíš, že seš?!“

Nepamatuju si moc svých vztahů, ve kterých tahle otázka, byť různě modifikovaná, nezazněla. Ptala jsem se a sama byla tázána. Rodiči, přáteli, mými muži. Nebo jsem s kamarádkama u kafe a cigára řešila „co si o sobě ten její blbec myslí“, nebo že „to si o něm teda nemyslela“. Tak schválně: kdo si myslíte, že jste?

Já jsem si třeba roky myslela, že musím být perfektní. A že nesmím přibrat. Měla jsem při výšce 170 cenťáků padesát kilo i s postelí. A přece jsem se několikrát denně vážila jako magor. Každej centimetr kolem břicha řešila víc než Blesk novýho chlapa Lucie Bílé. Otrokem jídla jsem se stala na sedm let. Stálo mě to jen strašný nervy a strašný prachy, který jsem spláchla do záchodu. Mohla jsem si o sobě radši myslet něco jinýho.

Když jsem zrovna nebyla v bulimický depresi, myslela jsem si, že jsem úžasná. Fungovalo to hlavně v pátek večer po druhým ginu s tonikem. Na stáži v Polsku jsem si o sobě myslela, nejen že jsem úžasná,  ale taky že umím tancovat a že už jsem si za těch pár měsíců zvykla na vodku. Tohle přesvědčení mi vydrželo přesně jeden večer. Ráno jsem měla kromě kocoviny i pár modřin ze svých tanečních kreací. A historky o tom, jak jsem ten večer úžasná nebyla, jsem musela poslouchat ještě sakra dlouho.

Nějakou dobu jsem si o sobě myslela, že jsem důležitá novinářka. Když mi ve dvě ráno zvonil telefon a musela jsem okamžitě jet třeba k ohořelýmu chlapovi, kterýmu už nepomohla ani sanitka, natož kamera. Když se ke mně lidi chovali přeuctivě jen proto, že jsem s nima dělala nějakej rozhovor, nebo že mě viděli ve zprávách. Ego rostlo do závratných výšek a místo lidských tragédií jsem viděla jen dost vysoký částky na fakturách. A když jsem pak z regionální novinařiny vypadla, neštěkl po mě ani pes. Tak důležitý to teda asi nebylo. 

Myslela jsem si, že nejsem dobrá dcera, když na mě táta není patřičně pyšnej. Že vlastně vůbec nejsem dobrá. Že za nic nestojím. Že jsem úplně zbytečná a bylo by lepší to úplně zabalit… Ve druhým extrému jsem si myslela, že jsem lepší než ostatní, když „dělám duchovní věci“. Že jsem něco víc, když piju výběrový kafe a nezalívám si jihlavanku. Že jsem moc chytrá a nikdy nebudu pracovat rukama. Že jsem „moc nezávislá a jedinečná“ na to, abych někdy chtěla obyčejnej a průměrnej život. 

Taky jsem si párkrát myslela, že s tímhle chlapem je to napořád a já půjdu někam něco oficiálně slibovat. Tenhle plán jsem sice ještě úplně nezahodila, jen jsem zatím nenašla toho, kterej by v ten den chtěl mít na sobě rifle a obyčejný tričko s nápisem Ženich. Bílá tylovka od Akari a tílko s nápisem Nevěsta už bude jen formalitka. (Vlastně by mi stačilo se v těch hadrech jen vyfotit na facebook a instagram. A možná o tom napsat text na blog. Tak kdybyste o někom věděli …)

Celej život si o sobě něco myslíme. Že jsme moc malí, moc velcí, moc chytří, moc vystrašení, moc konzervativní. Vytváříme si ideální scénáře, ve kterých hrajeme tu hlavní roli. Přitom nás nikdo takhle vážně nebere a popravdě, většině lidí jsme fakt úplně ukradení. To není můj soukromej názor, říká to třeba Osho, Jarda Dušek, peruánští šamani nebo můj jógovej učitel.  Jsme v zajetí představ o světě a sobě samých. A tím si kolem sebe stavíme škatulky a klece.

Tenhle text píšu jako domácí úkol do jógovýho kurzu. Momentálně si myslím, že jsem moc malá na to, abych tuhle cestu někdy zvládla žít, natož ji učit. A přece se to děje. Když se na sebe zkusím podívat očima jógy, pořád nevím, kdo jsem. Na cestě jsem udělala nesčetně kopanců a dostala tolik facek, který mi ukázaly, kdo nejsem. Někdy to nevymyslíš. Někdy to strašně bolí. A někdy se tomu fakt jen směješ, jak se všechny ty představy boří jak domek z karet. 

Vím, že nejsem jen tělo. To, který má pořád padesát kilo i s postelí a už se tolik neřeší. I když má první vrásky a šedý vlasy. Nejsem ani svoje mysl, bez ohledu na to, kolik mám titulů (přesně jeden, kdybyste se ptali). Ani emoce, přestože ta horská dráha je zatím nedílnou součástí mýho života, nejsou úplně „já“. Tak kdo si, sakra, myslím, že jsem…? Asi si už nic nemyslím. Prostě jsem…