Guru ze samoobsluhy

Jako by za tou kasou seděla odjakživa. A přitom mohla být třeba letecká inženýrka. Nevím, jak se jmenovala, netuším, co měla v těch víc než sedmdesáti letech za sebou. Pokaždý, když jsem ji ale viděla v tom obchodě u znojemskýho nádraží, rozsvítil se mi den.

Možná si na ni taky pamatujete. Pohádková babička, kvůli který jste rádi vystáli dlouhou frontu, i když vám jel za pět minut autobus. Nikdy jsem nechtěla spěchat tak moc, abych šla k vedlejší prázdný pokladně.

„Šest rohlíčků, to máme jedenáct šedesát, jedno mlíčko za devět devadesát, čokoládku za šest osmdesát. Tak to máme dohromady … (moment, beru si kalkulačku) … dvacet osm třicet,“ hlásila tahle úžasná paní prodavačka každou další položku, kterou nám vyskládávala z košíku. A nepřestala ani když zmizely halíře a nákupy byly čím dál dražší. Celý dny vypadala, jako by jí nic na světě nemohlo udělat větší radost, než že nám to všechno takhle hezky spočítá…

Tím hlasem, kterej se od rána do večera nesl celou prodejnou, mi připomínala Marii Rosůlkovou v Princezně se zlatou hvězdou. Z fleku by mohla radit panu králi, jak žít šťastně až do smrti. A doufám, že přesně takhle žila. Anebo ještě žije.

Na to, aby se člověk stal duchovním mistrem, nemusí být roky zavřenej v jeskyni a krmit se pránou. Nepotřebuje cvičit jógu, nosit divný oranžový hadry ani se koupat v řece, ve který plave, ať už živý nebo mrtvý, úplně všechno. Nemusí vést předražený víkendový semináře, kropit se svěcenou vodou a snažit se ochočit kdovíjaký síly. Stačí, když si takhle sedne za pokladnu. A prostě je. Čistou Přítomností a Láskou. A je mu úplně jedno, co si o něm myslí ostatní.

Třeba je to všechno úplně jinak. Možná byla takovej ten smutnej klaun, kterej začal brečet, když se za ním zavřely dveře starýho činžáku. Třeba tam na ni nikdo nečekal, proto chodila mezi lidi a dávala jim ze sebe úplně všechno, i když ji to prázdno potom bolelo. Možná na ni doma čekal někdo hodně nemocnej, pro koho vydělávala ke svýmu důchodu peníze navíc. Možná byla za každou její hlubokou vráskou stejně hluboká rána. Ale díky všem těm ranám se stala hlubokým a zářivým člověkem. Bez nich by zůstala povrchní starou ženskou v červený zástěře.

Nikdy nevíte, pro koho jste světlem. Tahle paní, ať už měla za sebou cokoli, byla světlem pro každýho, kdo ji potkal. Třeba ji někdo z vás zná, možná je to vaše babička nebo teta. Nebo pořád bydlí vedle vás v tom starým činžáku někde u znojemskýho nádraží. Tak mi dejte vědět. Ráda bych jí donesla třeba kytku…